|
Církevní dějiny (Ecclesiastica
historia)
Vybral, přeložil, úvody a poznámkami opatřil Josef Novák
Další
šíření textu je možné jen se souhlasem autora. Převzato z http://www.fatym.com/.
On-line text
vytvořen dle:
Novák, J: Církevní dějiny (Ecclesiastica historia)
(Teol. studie), Praha: Česká katolická charita, 1988
(Zatím je kniha bez odkazů na poznámky.)
Církevní historik
EUSEBIUS PAMPHILI
Kniha
I.
1. Úvod a
obsah díla
2. O božské
preexistenci našeho Pána Ježíše Krista
3. Jména Ježíš a
Kristus byla již i ve staré době ve velké
4. Kristovo
učení nebylo ani nové ani cizí
5. O době
příchodu Krista na zem
6. Proroci
předpověděli, že v době Kristova příchodu přestanou domácí
judejští knížata
7. O rozdílném
podání Kristova rodokmenu u evangelistů
8. Ukrutnost
Heroda vůči dětem a jeho konec
9. O Pilátově
době
10. Velekněží,
za kterých Kristus hlásal evangelium
11. Svědectví o
Janu Křiteli a Kristu
12. O
učednících našeho Spasitele
13. O Abgarově
dopisu
Kniha
II.
1.
Ustanovení apoštolů po Kristově nanebevstoupení
2. Pilát
zpravuje Tiberia o Kristových činech
3. Křesťanské
učení se rychle rozšířilo po celém světě
4. Gaius po
Tiberiově smrti ustanovuie židovským králem Agripu a Herod
trestá vyhnanstvím
5. Philo je
poslán s poselstvím Židů ke Gaiovi
6. Co stihlo
Židy pro zločin na Kristu
7. Pilátova
sebevražda
8. Hlad za vlády
Klaudia
9. Mučednická
smrt apoštola Jakuba
10. Heroda
Agrippu hned po pronásledování apoštolů stihl trest
11. Podvodník
Theudas
12. Královna
Osroenů Helena
13. Šimon
Magus
14. Petr v
Římě
15. Markovo
evangelium
16. Marek
přinesl evangelium Egypťanům
17. Philo o
asketech v Egyptě
18. Philovy
spisy
19. Vyhnání
Židů za císaře Klaudia
20. Neštěstí
Židů v Jeruzalémě o velikonocích
21. Nero
nástupce Claudiův
22. Události v
Jeruzalémě za vlády Nerona
23. Egypťan, o
kterém se zmiňují Skutky
24. Pavel
odveden v poutech z Judeje do Říma a tam byl propuštěn na svobodu
25. Jakub zvaný
bratr Pána zemřel mučednickou smrtí
26. Jakubův
list
27. Po Markovi
se stává v Alexandrii prvním biskupem Annianus
28. Za Neronova
pronásledování zemřeli v Římě mučednickou smrtí Petr
a Pavel
29. Nespočetné
útrapy Židů a jejich poslední válka s Římany
Kniha
III.
1. Kde
apoštolové hlásili křesťanství
2. První
představený římské církve
3. Listy
apoštolů
4. První
nástupci apoštolů
5. Poslední
obléhání Židů po Kristově smrti
6. Hlad, který
postihl Židy
7. Kristovy
předpovědi
8. Znamení před
válkou
9. Josef a jeho
spisy
10. Josefova
zmínka o Písmu svatém
11. Po Jakubovi
řídil jeruzalémskou církev Symeon
12. Vespasianův
rozkaz vypátrat Davidovy potomky
13. Anacletus,
druhý biskup římské církve
14. Abilius,
druhý biskup v Alexandrii
15. Klement,
třetí biskup římský
16. Klementův
list
17.
Pronásledování křesťanů za Domitiana
18. Apoštol Jan
a jeho Zjevení
19. Domitianův
rozkaz usmrtit Davidovy potomky
20. Příbuzní
našeho Spasitele
21. Cerdo,
třetí biskup alexandrijské církve
22. Ignatius,
druhý biskup v Antiochii
23. Symeon,
druhý biskup v Jeruzalémě
24. Vyprávění o
apoštolovi Janovi
25. Pořadí
evangelií
26. Pravé a
nepravé spisy Nového Zákona
27. Podvodník
Menander
28. Hereze
ebionitů
29. Heresiarcha
Cerinthus
30. Mikuláš a
po něm nazvaná sekta
31. Apoštolové,
kteří byli ženatí
32. Smrt Jana a
Filipa
33.
Jeruzalémský biskup Symeon umírá mučednickou smrtí
34. Trajanův
zákaz vyhledávat křesťany
35. Evaristus,
čtvrtý biskup římské církve
36. Justus,
třetí biskup jeruzalémské obce
37. Ignatius a
jeho spisy
38. Tehdejší
význační hlasatelé evangelia
39. Klementův
list a pod Klementovým jménem uvedené spisy
40. Papiovy
spisy
Kniha
IV.
1.
Biskupové v Římě a Alexandrii za Trajanovy vlády
2. Utrpení
Židů
3. Po Trajanovi
nastoupil Hadrian
4. Apologeti za
Hadrianovy vlády
5. Biskupové v
Římě za Hadriana
6. Jeruzalémští
biskupové od Krista až po Hadriana
7. Biskupové
římští a alexandrijští
8. Poslední
porobení Židů za Hadriana
9. Marcus, první
jeruzalémský biskup po biskupech z obřízky
10. Původci tak
zvaného falešného poznání, gnóze, v tehdejší době
11. Hereze
Saturnina a Basilida
12. Církevní
spisovatelé tehdejší doby, mezi nimiž vynikali Hegesippos
a Justin
13. Hadrianův
přípis, jímž zakazuje potrestat křesťany bez soudního výslechu
14. Římští a
alexandrijští biskupové za Antoniovy vlády
15. Zakladatelé
sekt v tehdejší době
16. Biskupové v
Římě a v Alexandrii
17. Justinova
kniha proti Marcionovi
18. Justinova
Apologie císaři Antoniovi
19. Přípis
císaře Antonia úřadům asijské provincie o našem náboženství
20. Melitonova
Apologie Verovi
21. Zprávy o
žáku apoštolů Polykarpovi
22. Po
Antoniovi nastoupil jeho syn Verus s bratrem Luciem
23. Polykarpova
mučednická smrt spolu s jinými se Smyrny za vlády Vera
24. Filozof
Justin zemřel mučednickou smrtí
25. Mučedníci,
o kterých se zmiňuje Justin
26. Justinovy
spisy zachované až do naší doby
27. Biskupové
římské a alexandrijské církve za Verovy vlády
28. Biskupové
antiochijské církve
29. Církevní
spisovatelé tehdejší doby
30. Hegesippus,
heretici jeho doby a apokryfní spisy
31. Dionysius,
korintský biskup, a jeho spisy
32. Theophilus,
biskup v Antiochii
33. Filip a
Modestus
34. Melito a
ti, o kterých se zmiňuje
35. Spisy
hierapolského biskupa Apollinaria
36. Musanus a
jeho spisy
37. Tatianova
hereze
38. Syřan
Bardesanes a jeho až dosud zachované spisy
Kniha
V.
1.
Eleutherus, biskup římské církve
2. Mučedníci v
Gallii za vlády Vera a způsob jejich smrti
3. Mučedníci
pomáhali těm, kteří při pronásledování selhali
4. Vidění
mučedníka Attala
5. Dopisy
mučedníků v záležitosti montanistů
6. Svědectví
mučedníků o Ireneovi
7. Bůh na prosbu
křesťanů sesílá císaři déšť
8. Seznam
římských biskupů podle Irenea
9. Dar konat
zázraky měli věřící ještě v této době
10. Ireneova
zpráva o svatých knihách
11. Biskupové
za Commodovy vlády
12. Filozof
Panteanus
13. Klement
Alexandrijský
14.
Jeruzalémští biskupové
15. Rhoden a
rozštěpení marcionitů
16. Fryžští
falešní proroci
17. Schisma v
Římě způsobené Blastem
18. Montanus a
jeho falešní proroci
19. Miltiades a
jeho spisy
20. Apollonius
a jeho vyvrácení názorů frygijské sekty
21. Serapionův
názor na frygijskou herezi
22. Ireneus
proti schismatikům v Římě
23. Apollonius
zemřel v Římě mučednickou smrtí
24. Vynikající
biskupové tehdejší doby
25. Tehdejší
spor o slavení velikonoc
26. Odpor obcí
v Asii
27. Všeobecný
souhlas v záležitosti slavení velikonoc
28. Ireneovy
spisy zachované až do naší doby
29. Spisy
ostatních v tehdejší době slavných mužů
30. První
přívrženci Artemonovy hereze a jejich zfalšování Písma svatého
Kniha
VI.
1.
Pronásledování za Severa
2. Origenova
horlivost v jeho mládí
3. Origenes již
od mládí učil Božímu slovu
4. Origenovi
žáci, kteří zemřeli mučednickou smrtí
5.
Potamiaena
6. Klement
Alexandrijský
7. Spisovatel
Judas
8. Smělý
Origenův čin
9. Narcissovy
zázraky
10.
Jeruzalémští biskupové
11.
Alexander
12. Serapion a
jeho spisy
13. Klementovy
spisy
14. Klementem
uváděné knihy Písma svatého
15.
Heraclas
16. Origenova
horlivost pro Písmo svaté
17. Překladatel
Symmachus
18.
Ambrosius
19. Svědectví
pohanů o Origenovi
20. Dochované
spisy z této doby
21. Slavní
biskupové tehdejší doby
22. Zachované
Hippolytovy spisy
23.Origenova
horlivost. Žádá kněžské svěcení
24. Exegetické
Origenovy knihy, které napsal v Alexandrii
25. Origenův
seznam kanonických knih
26. Heraelas
biskupem v Alexandrii
27. Biskupové
si váží Origerra
28.
Pronásledování za Maximina
29. Fabianus
obdivuhodným způsobem určen za římského biskupa
30. Origenovi
žáci
31.
Africanus
32. Origenovy
komentáře napsané v palestinské Caesarei
33. Beryllův
blud
34. Císař
Philippus
35. Dionysius
nástupcem biskupa Heracla
36. Další
Origenovy spisy
37. Rozkol mezi
Araby
38. Hereze
helcessaitů
39.
Pronásledování za Decia a Origenovo utrpení v něm
40. Dionysiův
osud
41.
Alexandrijští mučedníci
42. Dionysius -
pokračování
43. Novatus -
jeho charakter a hereze
44. Dionysiovo
vyprávění o Serapionovi
45. Dionysiův
dopis Novatovi
46.Ostatní
spisy Dionysiovy
Kniha
VII.
1.
Špastnost Decia a Galla
2. Tehdejší
římští biskupové
3. Cyprian byl
pro nový křest vracejících se z hereze
4. Dionysiovy
dopisy o této otázce
5. Jednota obcí
po pronásledování
6. Sabelliův
blud
7. Dionysius
dostává od Boha zjevení. Zděděná církevní pravidla
8. Novatova
Hereze
9. Hříšný křest
heretiků
10. Valerianus
a pronásledování za něho
11. Osud
Dionysia a křesťanů v Egyptě v tehdejší době
12. Mučedníci v
palestinské Caesareji
13. Klid za
Galliena
14. Významní
biskupové tehdejší doby
15. Mučednictví
Marina v Caesareji
16. Vyprávění o
Astyriovi
17. Zázračné
znamení našeho Vykupitele u Paneas
18. Žena trpící
krvotokem dala postavit sochy
19. Jakubův
biskupský stolec
20. Dionysiovy
velikonoční promluvy a v nich obsažený velikonoční kánon
21. Události v
Alexandrii
22. Tehdejší
nemoc
23. Gallienova
vláda
24. Nepos a jím
způsobený rozkol
25. Janovo
Zjevení
26. Dionysiovy
dopisy
27. Pavel ze
Samosaty a jím v Antiochii založená hereze
28. Významní
biskupové tehdejší doby
29. Pavel
usvědčen bývalým sofistou knězem Malchionem je zbaven své
hodnosti
30. Rozhodnutí
synody proti Pavlovi
31. Tehdy
vzniklá hereze manichejců
32. Významní
církevní učitelé naší doby a kdo z nich žili až do boření kostelů
33. Anatoliův
velikonoční kánon
Kniha
VIII.
1. Poměry
v naší době před pronásledováním
2. Rozboření
kostelů
3. Boj mučedníků
za pronásledování
4. Významní
mučedníci
5. Událost v
Nikomedii
6. Císařské
dvorní služebnictvo
7. Egypťané,
kteří se stali mučedníky ve Fénicii
8. Mučedníci v
Egyptě
9. Thébští
mučedníci
10. Události v
Alexandrii podle zprávy mučedníka Philea
11. Události ve
Frygii
12. Velmi mnoho
mužů a žen podstoupilo rozličný způsob boje
13. Církevní
představení, kteří pravost svého náboženství dosvědčil krví
14. Charakter
nepřátel náboženství
15. Chování
pohanů
16. Zlepšení
našeho postavení
17. Císaři
odvolávají svá nařízení
Kniha
IX.
1.
Předstíraná Maximinova laskavost
2. Změna
situace
3. V Antiochii
byla znovu postavena modla
4. Rozhodnutí
měst proti křesťanům
5. Vymyšlené
Skutky Piláta (Acta Pilati)
6. Mučedníci
této doby
7. Výnos proti
nám vyvěšen na sloupech
8. Události v
době hladu, moru a války
9. Zánik tyranů
a jejich poslední slova před jejich ,koncem
10. Vítězství
bohumilého císaře
11. Zánik
ostatních nepřátel křesťanského náboženství
Kniha
X.
l. Bohem
darovaný klid
2.
Znovubudování kostelů
3. Svěcení
kostelů na všech místech
4. Slavnostní
řeč
5. Opisy
císařských nařízení
6. Záležitosti
týkající se křesťanů
7. Osvobození
kleriků od veřejných úřadů a břemen
8. Liciniova
špatnost a jeho konec
9.
Konstantinovo vítězství a čeho se dostalo poddaným římské říše
Církevní historik EUSEBIUS PAMPHILI
Přístavní město palestinská Caesarea - nyní Kesari na izraelském
středomořském pobřeží poblíž Jaffy. Sídlo římských prokurátorů, odkud v
Kristově době Pontius Pilát každoročně o velikonocích se vydával se svými
vojáky do Jerusaléma. Město známé ze života sv. Pavla (SK 9,30;18,22;21,8).
Zde pobýval evangelista sv. Filip (SK 8,40;21,8) . Zde měl sídlo římský
setník Kornelius, v jehož domě kázal sv. Petr (SK 10). Zde později byl svým
vojskem provolán za císaře Dioklecian. Město po rozboření Jerusaléma se
stalo hlavním městem území tzv. Palestina Prima a záhy také sídlem biskupa.
Zde nebo v okolí se narodil (kolem r. 263) Eusebius, který položil
základy církevní historiografie.
Když císař Caracalla připravil r. 215
krvavou lázeň filozofům a jejich školám, uchýlil se tehdy Origenes do
Caesaree, kde na přání tamního biskupa založil katechetickou školu. V době,
kdy vyrůstal Eusebius, panoval v této krajině poměrný náboženský klid, a
mladý Eusebius dychtivý hlubšího poznání a vědění prožíval studijní léta v
této Origenem zde založené škole pod vedením učeného kněze Pamphila. Tento
Origenovsky zaměřený kněz - byl Origenovým žákem - ovlivnil nejen svými
vědomosti, ale i jím rozšířenou biskupskou knihovnou natolik mladého
Eusebia, že přijal z úcty k němu i jeho jméno - Eusebius Pamphili (duchovní
syn Pamphilův). Po mučednické Pamphilově smrti za Maximina zvaného Gaza (r.
309/310) uprchl do Tyru a pak do Egypta, kde byl uvězněn. Toleranční patent
císaře Konstantina z ledna či února r. 313 vrátil církvi znovu klid a
Eusebius, jemuž byl císař Konstantin pro jeho učenost velmi nakloněn, se
stal asi r. 313 biskupem v palestinské Caesarei. Podle Sozomena (H.E.II,l8)
se měl na přání císaře stát antiošským biskupem po odstoupivším Eustathiovi,
ale tuto nabídku odmítl. Měl zemřít asi kolem r. 340.
Po věroučné
stránce jsou u něho vidět určité rozpaky. Jako odchovanec Origenovy školy
zastával Origenův subordinatianismus (Bůh Otec je nezrozený; Syn nevychází z
podstaty, nýbrž z vůle Otce). Přesto ani subordinatianismus mu zcela
nevyhovoval ani nicejské dogma o soupodstatnosti božských osob, jak je vidět
z jednání na nicejském koncilu (r. 325). Byl však naprostým odpůrcem Ariova
názoru, že druhá božská osoba je něčím stvořeným.
Ve svých
apologetických spisech zachovaných většinou jen ve fragmentech uplatnil
veškerou svou učenost a znalost jak řecké tak židovské literatury. Jsou
důležité pro četné výtahy ze ztracených spisů antické literatury. Názor, že
pohanští filozofové, především Plato, čerpali ze Starého Zákona, má jistě od
Tertulliana. Jeho biblické práce se nesou v duchu alexandrijské školy
vykládající Písmo sv. alegoricky. Bohužel jsou zachovány jen ve zlomcích
(Komentář k žalmům, k Izaiášovi). I nejcenější práce v tomto oboru o slavení
velikonoc (Peri tés tou Pascha heortés) s krásným svědectvím o mši sv. je
rovněž bohužel zachována ve větším zlomku.
Eusebiovi možno z hlediska
věroučného vytknout neortodoxnost. Myslím si, že
jej nelze paušálně za
to odsuzovat. Přednicejská doba, ve které prožil více než polovinu svého
života byla dobou hledání výrazů, které by nejlépe vystihovaly hlavně veliké
tajemství Božího vtělení a vůbec celé christologie. Byla to však také doba
nechtěných i chtěných omylů jak dokazují nesčetné hereze od gnosticismu až
po ariánství. Nepříliš vzdálenou Alexandrii, kde působil na tamní
katechetické škole Origenes a odkud její vliv se rozšířil i na Caesareu,
nazval sv. Řehoř Vel. v dopise alexandrijskému patriarchovi Eulogiovi
"městem heretiků". V té různé směsici názorů a vlivů se podařilo rozpoznat
správné od nesprávného a hlavně jaký to bude mít dopad pro víru příštích
generací jen opravdu bystrozrakému teologu. Eusebius tímto velkým teologem
nebyl. Co by mu bylo možno vytknout, to byla jeho nedůslednost, jak
dosvědčuje jeho chování na nicejském koncilu (r. 325) a po něm. Z počátku
měl výhrady proti "homoousios - stejné podstaty" poněvadž přál spíše
subordinatianismu a ve formulaci "homoousios" viděl určitý druh
sabellianismu - (Sabellius podle Epiphania učil: , Jeden Bůh Otec, věčný,
netrpící, nezrozený; pokud vzal na sebe svobodnou vůlí tělo z Panny a
narodil se, trpěl, zemřel, pak se jmenuje Syn; papež Dionysius (259-268): ,
Sabellius učí rouhavé věci že Syn je Otcem a naopak"). Eusebius trochu
váhal" uvádějí souhlasně Sokrates (H.E.I,S) a Sozomenus (H.E.I,20). Když
viděl, že 318 biskupů je pro homousios a jen 5 proti, podepsal. Záhy se však
obrátil proti velkému bojovníkovi za prosazení dogmatu "homoousios" tehdy
již alexandrijskému biskupu Athanasiovi a na synodě svolané Athanasiovými
intrikujícími odpůrci z řad ariánů do Tyru r. 335 se postavil na ariánskou
stranu. Sozomenos (Eusebiův pokračovatel) uvádí ve svých Církevních dějinách
(II,17): "V té době když zkoumali to slovo (pozn.: homousios), považovali to
za rouhání v domnění, že Syn nemá vlastní bytí, jak tomu učil Montanus a
Sabellius. Druhá část zase obviňovala ty, kteří měli opačné mínění, že se
snaží zavést kult mnoha bohů. V této debatě vystoupil proti antiošskému
biskupu Eustathiovi Eusebius příjmením Pamphilus proslulý svou učeností. I
když oba přiznali Synu vlastní bytí (essentia), přece jeden druhého
obviňoval z různého mínění o tom. Eustathius obviňoval Eusebia, že se snaží
do dekretů nicejského koncilu zavést novoty. Eusebius mu však odpověděl, že
je sice schválil, ale Eustathiovi vytýká náklonností k Sabelliovu názoru".
Co vedlo Eusebia, aby se postavil na stranu ariánů proti Athanasiovi? Jistě
to nebyla nějaká náklonnost pro ariánství. Ariánský názor na Krista odmítal.
Spíše tu šlo asi o vyrovnání soních účtů. Sv. Athanasius byl impulsívní
povahy, zapálený pro věc a nelekající se překážek. Eusebius byl naproti tomu
ochotný ke kompromisům. Jak dokazují jeho dva dogmatické spisy (Contra
Marcellum a De ecclesiastica theologia) namířené proti průkopníkovi
nicejského vyznání biskupu Marcellovi z Ancyry, snažil se protlačit
origenovskou nauku o Logu (Slovu) jako církevní teologii. Když se mu to
nepodařilo jako člověk ochotný ke kompromisům, podal na koncilu svůj
kompromisní návrh (Socrates, H.E.I,.S). A když ani s tím neuspěl, podrobil
se většině, třebaže vnitřně nesouhlasil. Navíc asi v něm zůstal pocit
porážky od mladého diakona a jen sekretáře alexandrijského biskupa. A kdo
chce psa bít, vždycky si najde hůl, říká se. Příležitost k tomu mu dala
ariánská synoda v Tyru.
Hlavním těžištěm Eusebiovy práce byla historie.
Zde jej možno plným právem nazvat otcem církevních historiků. Bez jeho práce
a úsilí by byly církevní dějiny ochuzeny o dnes již zaniklé literární
dokumenty. Jeho stěžejní dílo Církevní dějiny (Ekklesiastiké historia)
předcházel spis zvaný Kronika. Byl to krátký přehled dějin starých národů
(Chaldeů, Assyřanů, Hebreů, Egypťanů Řeků a Římanů) ve výtazích z
nejstarších jemu dostupných spisů. S velkou pravděpodobností čerpal ze spisu
Julia Africana Chronografiai. Toto Eusebiovo dílo uveřejněné kolem r. 303 je
v řeckém textu zachováno jen ve fragmentech.
Při sepsání Církevních
dějin si byl vědom všech obtíží, které budou s touto prací spojeny. "Předem
prosím", říká v úvodu k tomuto dílu, "o laskavou shovívavost vůči mé práci.
Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem si umínil, a zcela to
vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a v jisté míře se
pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Nenašel jsem lidi, kteří by volili
mou cestu. Ti jen příležitostně ve své době zanechali úryvkovité vyprávění.
Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli svítící a jako vzdálené strážní věže
staré doby volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych
své vyprávění vedl bez nebezpečí omylu správnou cestou. Vše, co se zdálo
mému úmyslu vhodné, potřebná místa starých spisovatelů jsem posbíral jako na
nivách Ducha z rozptýlených zpráv. Chci je organicky spojit tak, abych, i
když ne o všech nástupcích Pána, přece jen o těch vynikajících mezi
vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí, podal
svědectví pro budoucí věky. Doufám, že moje práce bude velmi užitečná
historikům".
Měl pravdu. Kdo psal o dějinách staré církve, musil sáhnout
k tomuto dílu o 10 knihách zachycujícímu obraz církve od jejího založení až
po vítězství Konstantina. nad Liciniem r. 324. Sedm knih Dějin bylo
uveřejněno již před počátkem Dioklecianova pronásledování r. 303. Tím snad
chtěl ukončit své dílo. Nové události a přání biskupa v Tyru Paulina přiměly
jej práci rozšířit a doplnit. Poslední kniha byla dokončela brzy po pádu
Licinia r. 324. Nebudu podrobně rozebírat toto dílo. Úsudek o Eusebiově dílu
nechť si čtenář udělá sám. Jaké vážnosti se těšil tento spis, svědčí četné
překlady. U nás již r. 1594 u Veleslavína vydal překlad či spíše volnou
parafrázi původní předlohy Jan Kocín z Kocínetu. Chci jen ukázat na
Eusebiovu mravenčí práci při shromažďování dokumentů, mnohých dnes již
ztracených. Jeho práci napomáhala na tehdejší dobu neobvyklá vědecky
fundovaná znalost historie, kterou také v plné míře využil. Při tom všem
základní myšlenkou byla apologie křesťanství, vítězství pravdy nad
nepravdou. "Jiní historici", píše v úvodu 5. knihy, "by vylíčili jen válečná
vítězství, kolik bylo ukořistěno válečných trofejí, vylíčili by hrdinské
činy velitelů a vojáků, kteří v boji za vlast, děti a jiná dobra se
poskvrnili krví a nespočetným vražděním. Mé Dějiny Božího státu obsahují
nanejvýš mírové boje za pokoj v duši. Mluví o těch, kteří v těchto bojích si
statečně vedli spíše za pravdu než za vlast, spíše za víru než za své
nejbližší. Chci napsat k jejich nepomíjející památce o statečnosti bojovníků
za víru, o jejich vítězství nad neviditelným nepřítelem a konečně o jejich
vítězné koruně (H.E.V,1)". Citace svědků jako by apostrofovaly opravdovost
křesťanské víry. Sám, pokud nebyl očitým svědkem některých událostí, jako by
ustupoval do pozadí. Místo aby pronášel filozofické úvahy, cituje spisy a
dopisy, z nichž některé známe dnes již jen díky jeho citacím. Opravdu cenné
dokumenty bez básnických příkras a subjektivních názorů.
Naskýtá se
otázka, odkud čerpal prameny ke své práci. Jako žák učeného kněze a
Origenova žáka Pamphila čerpal počáteční vědomosti nejen od něho, ale i z
jeho bohaté knihovny. "Když jsme mluvili o velké Pamphilově lásce k
teologii, uvedli jsme také seznam všech Origenových spisů jakož i jiných
církevních spisovatelů" (H.E.6,32). Že soukromé knihovny měli nejen římští a
řečtí a jiných národů bibliofilové, ale i učení křesťanští duchovní, svědčí
příklad Julia Africana (+ po r. 240), který vedle své knihovny zřídil v Římě
za císaře Severa veřejnou knihovnu.
Sbírky knih k veřejné i soukromé
potřebě byly od počátku pro církev předmětem obzvláštní péče. Po vzoru
knihoven předkřesťanské kultury se starala, aby všechny písemné památky
křesťanských i mimo křesťanských autorů zůstávaly uchovány. Biskup měl za
povinnost postarat se o výchovu kleriků a jejich vzdělání. K tomu byly
nezbytné knihy Písma sv., výklady Písma, ale i knihy filozofů i tehdejší i
dřívější doby. Ke knihovnám patřily archivy, kam se ukládala korespondence
mezi jednotlivými křesťanskými obcemi, korespondence jednotlivců, žádosti,
stížnosti a jiné dokumenty důležité nejen pro celou církev, ale i pro
jednotlivé tehdejší diecéze. Proto tyto knihovny spolu s archívy obsahovaly
vedle Písma sv. i Constitutiones, koncilní a synodní akta, homilie Otců,
zprávy o mučednících a životě jednotlivých církví, lekcionáře dyptychy,
dopisy i matriky ("Kněz si poznamená jména všech", píše poutnice Aetheria,
když se zmiňuje o přípravě na křest). "V tehdejší době (pozn.: v době
Origena) žilo mnoho učených církevních spisovatelů. Jejich listy, které si
navzájem posílali, jsou ještě dnes poruce a snadno k dostání. Byly až do
naší doby uchovávány v knihovně v Aelii (Jerusalémě), kterou tamní biskup
Alexander založil a z níž jsme čerpali bohatou látku k naší práci", píše
Eusebius (H.E.VI,20). Bohužel Dioklecianovým dekretem De tradendis et
comburendis libris z r. 305 vzaly za své četné církevní knihy - podle
Isidora Sevillského to mělo být na 30 000 svitků.
Bylo to 19. roku vlády
císaře Diokleciana v březnu blízko svátku Utrpení našeho Vykupitele. Všude
byly vyvěšeny císařské výnosy, které přikazovaly rozbořit až do základů
kostely a svaté knihy hodit do ohně" (H.E.VIII,2).
Vedle knihoven
zřizovaných biskupy, existovaly ještě soukromé knihovny. Měl ji Eusebiův
učitel Pamphilus. Pro svou sbírku vlastnoručně opsal většinu Origenových
spisů a současně rozmnožoval i jiné rukopisy, aby je mohl dát v nutných
případech těm kteří je potřebovali. Význačnou knihovnu řeckých i jiných
filosofů měl Origenes. ,Aby nepotřeboval žádnou podporu od jiných, uvádí
Eusebius (H.E. VI,3) prodával knihy milovníkům knih za 4 oboly denně. O
Juliu Africanovi jsem se již zmínil. Při Eusebiově nuceném pobytu v Egyptě
neušla pozornosti ani bohatá knihovna v Alexandrii. Při svém zájmu o
historii využil každé možnosti - tedy jistě i knihoven neznámých bibliofilů
- získat a ověřit si prameny ke svému dílu. Nesmí nás ovšem zarazit jeho
vyprávění o korespondenci Ježíše Krista s edeským králem Abgarem (H.E.I 13).
I poutnice Aetheria z konce IV. st. se o tom zmiňuje. Tedy údajná
korespondence byla v tehdejší době považovaná za věrohodnou a tak ji také
jako takovou vsunul Eusebius do svého díla. Jakým způsobem získával zprávy z
římské církve, ještě než byl v úzkém kontaktu s císařem Konstantinem a než
mu byl umožněn přístup do státních archívů a ještě než ukončil 7. knihu, mi
není známo. Z korespodence sv. Řehoře Vel. však víme, že mezi patriarcháty
východu i západu byla živá korespondence, takže opisy či sdělení římského
patriarchátu byly pečlivě ukládány v tamních archívech k nimž měl v tehdejší
době velmi proslavený Eusebius snadný přístup. Toto jeho dílo je jakýmkoli
bombastem nezatíženou apotheosou prvotní církve. Na faktech ukazuje tu
obrovskou sílu Boží milosti projevující se při zápolení Kristu oddaných
služebníků za Boží věc a poukazem na různé hereze, které do církve vnášely
neklid, i přímo nevyslovené přání jednoty v celé církvi.
K překladu
použito textu Migne, Patrologia series graeca 1857.
Církevní dějiny
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců
svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech,
které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím
způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení
ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích,
kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi
velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání
(gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak
i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále
chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili
proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a
podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a
milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u
prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom
předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je
často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako
první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou,
nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně
pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám
příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy
jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky
volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění
vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu
zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých
spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením
chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech
nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a
těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím
věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost,
poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se
ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své
dřívější Kronice1
jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní
umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění
musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno
lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť
každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u
Krista.
Kronika (Chronikoi kanones kai epitomé
pantodapés historias Hellénón kai barbarón) - krátký přehled dějin starých
národů (Chaldeů, Asyřanů, Hebreů, Egtapťanů, Řeků a Římanů). Práci napsal
kolem roku 303.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE
KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství,
můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši
trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám.
Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít
u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme
úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco
nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo
světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy,
to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží
Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak
zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil.
Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než
všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od
začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh
zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce
nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle
Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření
světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého
tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu,
moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na
počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo
skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků
veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru.
Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako
svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i
stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším
obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků
ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž
33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje
jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým
jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho
(Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se
vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš,
před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli
jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu
Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a
všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž
Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham
jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k
Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který
soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný
rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha
se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl
oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže
přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské
podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo?
První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal
svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš
velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal
chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se
zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi:
"Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi
zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení
Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život"
(Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích
služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem,
Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to
řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce
Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských
bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc
nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v
lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl
se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a
zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem
Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi
a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel
Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na
němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo
jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem
říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na
něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však
pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je
svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a
Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která
žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při
stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy
ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na
tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své
moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci.
Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu
ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co
konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země.
Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny
vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se
narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa,
byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním
všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z
dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a
že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem
národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli
přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvním
šťastném životě dbal první člověk málo o boží přikázání. Stal se smrtelným a
dřívější blaženost u Boha v ráji zaměnil za tuto prokletou zemi. Jeho
potomci, kteří zalidnili celou zemi, s výjimkou jednoho či několika, stali
se horšími a vedli nejvýš bědný život podobný zvířatům. Ano, nepřišlo jim
skoro na mysl stavět města nebo založit stát, starat se o umění a vědu.
Zákony a právní normy, ctnost a filozofii nezachovávali ani podle jména.
Žili jako kočovníci na poušti po způsobu barbarů a divochů. Přemírou zloby v
lidském srdci zničili přirozeností jim daný rozum a vlohy k myšlení a
mírnosti. Zcela se oddali bezbožnosti, takže se vzájemně trýznili, zabíjeli,
jedli lidské maso, ano, odvážili se bojovat i proti Bohu. Země se stala
odpalovací rampou proti nebi, a ve své zaslepenosti a nezměrné pýše se
připravovali k válce proti samotnému Pánu celého světa. Poněvadž takto žili,
poslal na ně i na celou zemi nad vším bdícím Bůh potopu a ohnivý déšť. Na
celé zemi se rozprostřel prales. Trvajícím hladomorem, morem, válkou, blesky
a hromy s nebe je drtil. Těmito dosti hořkými léky brzdil hroznou a nanejvýš
nebezpečnou nemoc duší.
Když přemíra špatnosti se rozlila skorem na
všechny lidi a jako strašné opojení zatížilo a zatemnilo skorem všechna
srdce, ukázala se jednorozená a prvorozená Moudrost Otce, totiž samo věčné
Slovo, z nezměrné lásky k lidem jednou v podobě andělů, jednou ve vlastní
podobě tomu i onomu bohabojnému člověku ve starověku jako zachraňující síla.
Přece ne v lidské podobě, poněvadž to jinak nebylo možné. Jakmile již
prostřednictvím uvedených lidí bylo zaseto semeno úcty k Bohu, zjevil se,
když celý od Hebreů pocházející národ se oddal pravé Boží úctě. Ježto to
byli lidé lpějící na starých zvyklostech, dal tomuto národu prostřednictvím
proroka Mojžíše obrazy a znamení tajemného sabbatu a obřízky jako
předznamenání jiného duchovního učení, nedal mu však jasné pochopení samého
tajemství.
Tomuto lidu byl oznámen Zákon a rozšířil se mezi všemi lidmi
jako líbezná vůně. Následek toho byl, že od té chvíle se smýšlení u mnoha
národů zjemňovalo všude na scénu vystupujícími zákonodárci a filozofy.
Divoká, surová a zvířecí povaha se přeměnila v lidskost, takže národy žili v
hlubokém míru a v přátelství. Teprve nyní na počátku římského panství nad
Judeou se konečně zjevilo Slovo všem lidem a národům země, ježto byli
připraveni a schopni poznat Otce. Tento učitel tajemství, pomocník Otce ve
všem dobrém, božské a nebeské Slovo Otce jako člověk, aniž by naši lidskou
přirozenost změnil v něco jiného, jednal a trpěl, jak to předpověděli
proroci. Zvláště předpověděli, že bohočlověk veřejně vystoupí, učiní
obdivuhodné věci a všem lidem.se projeví jako učitel pravé úcty k Bohu Otci.
Stejně tak předpověděli jeho obdivuhodné narození, jeho nové učení, jeho
zázraky, způsob jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a konečně i jeho obdivuhodné
nanebevstoupení. Prorok Daniel uchvácen božským Duchem viděl jeho království
na konci světa. Popisuje jeho vzhled opravdu podle lidských představ asi
těmito slovy: "Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý.
Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy na jeho hlavě jako čistá vlna. Jeho
stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň. Řeka ohnivá proudila a
vycházela z něho, tisíce tisíců sloužili jemu a desetitisíce desetitisíců
stáli před ním. Zasedl soud a byly otevřeny knihy". A později říká prorok:
"Viděl jsem, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až
k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a
království, aby ho uctívali všichni lidé z různých národností a jazyků. Jeho
vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude
zničeno" (Dan 7,9n). Je jasné, že to nemožno vztahovat na nikoho jiného než
na našeho Spasitele, který na počátku byl Bůh, Bůh Slovo, který kvůli svému
poslednímu vtělení v nejnovější době nese jméno "Syn člověka".
Poněvadž
jsem ve zvláštní práci shromáždil prorocká místa o našem Spasiteli Ježíši i
to, co o něm uvádějí, ať nám postačí, co zde bylo řečeno.
3. JMÉNA JEŽÍŠ A KRISTUS
BYLA JIŽ VE STARÉ DOBĚ VE VELKÉ ÚCTĚ
Nyní je správný okamžik ukázat, že zmíněné jméno Ježíš a stejně tak i
jméno Kristus bylo již u starých Bohu milých proroků v úctě. První, kdo
rozpoznal jméno Kristus jako obzvlášť hodné úcty a vynikající, je zase
Mojžíš. On na Boží příkaz nařídil přeobrazná znamení nebeských věcí a
tajemné obrazy. Bůh mu přikázal:
Hleď, abys všechno udělal podle vzoru,
který ti byl ukázán na hoře" (Ex 25,40). Určil tedy jednoho člověka za
velekněze - to je nejvýš možná pocta pro člověka - a nazval ho Kristem.
Tímto způsobem tedy ustavil velekněžskou důstojnost, která podle jeho názoru
daleko převyšovala všechny ostatní lidské pocty. Poctu a vznešenost projevil
jménem Kristus. Tím musil vědět, že na Kristu je něco božského. Právě tento
Mojžíš osvícen Božím Duchem poznal jasně také jméno Ježíš a obzvlášť je
ctil. Jméno Ježíš totiž dříve před Mojžíšem nikdy mezi lidmi nevyslovené dal
poprvé tomu, o kterém věděl, že po své smrti-podle předobrazu- obdrží moc
nade vším. Svému nástupci, který se před tím nejmenoval Ježíš - jmenoval se
Naum, jak se jeho rodiče nazývali - tedy dal jméno Ježíš a chtěl tímto
jménem ho vyznamenat vyznamenáním cennějším než každý královský diadém.
Učinil tak proto, že tento Ježíš, Syn Nauma byl předobrazem našeho Spasitele
a když vykonal Mojžíšem uvedené symbolické bohoslužby, převzal povinnost
uctívat Boha pravou a nejčistší úctou. A tak právě Mojžíš dvěma mužům, kteří
tehdy vynikali ctností a slávou přede vším národem, totiž veleknězi a jeho
nástupci jako vůdci lidu propůjčil jako nejvyšší vyznamenání jméno našeho
Spasitele Ježíše Krista.
Také další proroci jasně a výslovně ohlašovali
Krista, když mu předpovídali úklady se strany židovského národa a jeho
povolání pohanů. Tak ku příkladu říká prorok Jeremiáš: "Dech našeho chřípí,
Hospodinův Pomazaný byl jat za naše hříchy, ten, jemuž jsme řekli: V tvém
stínu žíti budeme mezi národy" (Pláč 4,20). A stejně pln obdivu mluví David:
,Proč se bouří pohané, proč národy kují plané plány? Srocují se králové
země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a jeho Pomazanému" (Ž
2,1). K tomu připojil jako by mluvil sám Kristus: Řekl Pán ke mně: Ty jsi
můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej, a národy ti předám do dědictví, v
trvalé vlastnictví i dálavy země" (Ž 2 7). Dále u Hebreů jméno Kristus
zdobilo nejen velekněze, kteří kvůli předobrazu byli mazáni zvláštním
olejem, nýbrž i krále, které jako proroky podle Boží vůle mazali olejem a
tak jistým způsobem se stali předobrazem Krista. Nosili na sobě předobraz
královské moci Božího Slova, jediného pravého Krista, Pána všeho. Avšak o
některých prorocích víme, že pomazáním olejem se stali předobrazem Krista.
Všichni tito mají nějaký vztah k pravému Kristu, božskému a nebeskému Slovu,
který jediný je veleknězem celého světa, jediný král všeho tvorstva a jediný
velký prorok mezi proroky Otce. Důkazem toho je, že žádný ze všech, kteří ve
staré době kvůli předobrazu byli pomazáni, žádný kněz, žádný král, žádný
prorok neměli takovou sílu božské moci jako náš Spasitel a Pán Ježíš, který
je jediný a pravý Kristus. Žádný z těch, kdo vynikali u svých přívrženců ku
příkladu slávou a vznešeností, nedokázal aby jeho přívrženci podle
předobrazného jména Kristus se nazývali křesťany. Také žádnému z nich
poddaní nevzdávali božskou poctu a ani když zemřeli, nikdo se nenadchl za
oslaveného zemřít. Také kvůli kterému z nich vznikl mezi obyvateli takový
rozruch? Je to přirozené, poněvadž síla předobrazu v nich nic takového
nevyvolala jako sama skutečnost u našeho Spasitele. On nenosil na sobě
symboly a odznaky velekněžské důstojnosti, neodvozoval svůj tělesný původ z
kněžského rodu, nezmocnil se trůnu pomocí tělesné stráže, nebyl ani takovým
prorokem, jako byli v dřívější době, neměl v židovském národě vůbec žádnou
hodnost či nějaké výhody. Přece však byl vyzbrojen vším od svého Otce, i
když ne předobrazně. Ačkoli tedy neměl žádné přednostní výhody jako dříve
uvedení, přece je nazván Kristem a sice v tom vyšším řádu než všichni
velekněží. Jako jediný a pravý Kristus-Pomazaný Boží naplnil celý svět svým
opravdu důstojným a svatým jménem "křesťané". Již ne znameními a předobrazy,
nýbrž zjevně zjevil svým ctitelům ctnosti a život potřebný pro nebe současně
s učením pravdy. Olej nebyl připraven z vonných bylin, nýbrž skrze Božího
Ducha přijal svou božskou účast na nestvořeném božství Otce.
Toto učí i
Izaiáš, jestliže jménem Krista říká: "Duch Panovníka Hospodina je nade mnou.
Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným. Poslal mne
obvázat rány srdce, vyhlásit svobodu zajatcům, vězňům propuštění a slepým
abych vrátil vidění" (Iz 61,1,2). Ale ne pouze Izaiáš. I David jej takto
oslovuje: "Tvůj trůn, Bože, bude stát věčně a navždy, tvým žezlem královským
je žezlo práva. Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli; proto tě, Bože,
pomazal Bůh tvůj olejem veselí nad tvoje druhy" (Ž 44,7). Zde v prvním verši
jej nazývá Bohem, za druhé poctívá jej královským žezlem, mluví o jeho
královské a božské moci, za třetí představuje jej jako toho, který se
pomazáním olejem stal Kristem. Ne olejem z olivy, nýbrž olejem Boží radosti.
Tím také ukazuje na jeho obzvláštní a nade vše mocné přední postavení před
těmi, kteří byli ve staré době obrazně pomazáni na těle. Na jiném místě říká
David jasně toto: "Řekl Pán mému Pánu: Zasedni po mé pravici, já ti položím
tvé nepřátele za podnož k nohám" a z lůna před jitřenkou zplodil jsem tě.
Přisáhl Hospodin a želet toho nebude: Ty jsi knězem na věky jako byl
Melchisedech" (Ž 109,1-4).
Tento Melchisedech vystupuje v Písmu svatém
jako kněz nejvyššího Boha, aniž byl k tomu zvlášť pomazán olejem nebo že by
kněžské hodnosti dosáhl původem, jak tomu bylo zvykem u Židů. Proto i náš
Spasitel byl přísežně prohlášen za Krista a kněze ze své moci, ne jako jiní
předobrazně a symbolicky. Dějiny nám také nevyprávějí, že byl od Židů
pomazán nebo že pocházel z kněžského rodu, nýbrž že byl samým Bohem pomazán
před svítáním, to je před stvořením světa svým bytím z Boha, že má
nesmrtelné věčné kněžství, ne jako to dřívější kněžství. Velikým důkazem pro
to, že se mu dostalo nehmotného, ale božského pomazání, je, že On jediný z
lidí, kteří žili až po naše dny, u všech obyvatel celého světa je nazýván
Kristem, že u všech národů je pod tímto jménem znám a dosvědčován, od Řeků i
Neřeků oslavován a ještě nyní od svých ctitelů na celém světě je uctíván
jako král, více než prorok obdivován, jako pravý a jediný velekněz Boha ctěn
a konečně jako svým bytím věčné Boží Slovo Bohem Otcem ctěn a jako Bůh
uctíván. Nejobdivuhodnější ze všeho je že, my kteří jsme se mu zasvětili,
jej ctíme ne pouze hlasem či zvukem slov, nýbrž s opravdovou upřímností
svého srdce a svého vyznání si více vážíme než svého vlastního života. Toto
jsem musil nutně ke své Historii předeslat, aby nikdo s ohledem na čas
Ježíšova tělesného pobytu na zemi si nemyslel, že Ježíš Kristus náš Spasitel
a Pán začal existovat teprve nedávno.
4. KRISTOVO UČENÍ NEBYLO ANI NOVÉ ANI
CIZÍ
Aby nikdo nepovažoval Kristovo učení za nové a cizí, jako by bylo
zavedeno nějakým novotářem, který se nijak neliší od ostatních lidí, tedy si
o tom něco povězme. Po příchodu našeho Spasitele Ježíše Krista na zem ke
všem lidem, vynořil se náhle podle tajemného Božího úradku nový lid. Ne
malý, ne slabý, ne v nějakém koutu země, nýbrž lid mezi všemi národy velmi
početný a velmi zbožný, k tomu, pokud mu Bůh pomáhal, nevyhladitelný a
nepřemožitelný. Všichni jej nazývali podle Krista. Že se tak stane, to viděl
i jeden z proroků očima Božího Ducha a stržen takovým obdivem vyslovil tato
slova: "Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se rodí
země v jediném dni? Nebo zda může se zrodit národ najednou?" (Iz 66,8).
Tentýž prorok naznačuje také budoucí jméno tohoto lidu, když říká: "Těm,
kteří mi slouží, dám nové jméno, které bude velebeno na zemi" (Iz 65,15,16)
Jsme novým lidem, a ve skutečnosti toto nové jméno ,.Křesťané" se stalo
známým u všech národů teprve před krátkou dobou. Přesto můžeme dokázat, že
náš život, naše mravy jakož i zásady, co se týče uctívání Boha, nejsou nové
a od nás jakoby vymyšlené, Ty, abych se tak vyjádřil, znali od samého
počátku lidstva i bohabojní muži starověku.
Všem je známo, že hebrejský
národ nebyl novým národem a pro své stáří byl u všech národů váženým lidem.
Jeho dějiny a spisy vyprávějí o mužích dávné doby. Co do počtu bylo jich
málo ale vyznačovali se Boží bázní, spravedlností a obzvláštními ctnostmi.
Byli před potopou, jiní patřící mezi děti a potomky Noema zase po ní. I
Abraham sem patří a Hebreové ho ctí jako svého zakladatele a praotce. Kdyby
nyní všechny tyto znamenité muže - od Abrahama až k prvnímu člověku - pro
jejich spravedlivé jednání, pravda, ne podle jména nazval křesťany, byl by
blízko pravdy. Vždyť toto jméno chce zřejmě říci, že křesťané v důsledku
poznání učení Kristova se mají vyznačovat moudrostí spravedlností,
umírněností v životě, pevností, stejně jako vyznáním a úctou jediného
nejvyššího Boha. V tomto všem byli neméně horlivými jako my. Nemyslili jako
my na žádnou tělesnou obřízku, stejně tak ani na zachovávání sabatu. Rovněž
nepovažovali za nutné vyvarovat se některých pokrmů či něčeho podobného, jak
to jako předobraz zanechal svým potomkům Mojžíš. To všechno se nenajde ani u
křesťanů.
Avšak znali dobře samého Pomazaného Božího. Zjevil se, jak
vyprávějí, Abrahamovi zjevil se Izákovi mluvil s Jakubem, stýkal se s
Mojžíšem a ostatními proroky. Možno také shledat, že tito bohumilí muži byli
poctěni příjmením "Pomazaný-Kristus". Vždyť jedno místo v Písmu zní takto:
"Nesahejte na mé pomazané, chraňte se ublížit mým prorokům" (Paralip. 16,
22). Z toho je zřejmé, že již od doby Abrahama tito bohumilí muži ustanovili
nejvýš důstojný a velmi starý způsob uctívání Boha, který nejnověji se stal
známým všem národům Kristovým učením. Jestliže však někdo řekne, že Abraham
až dlouho potom dostal rozkaz obřízky, je tím potvrzeno, že před tím byl již
ospravedlněn vírou, poněvadž božské slovo říká asi toto: Abraham uvěřil a on
mu to připočetl jako spravedlnost." (Gen. 15,6). Poněvadž Abraham byl již
před obřízkou takový, Bůh, který se mu zjevil - byl to sám Kristus Boží
Slovo - proto mu sdělil ono proroctví o těch, kteří v následujících dobách
měli být stejným způsobem ospravedlněni. Proroctví zní doslovně takto: "Ve
tvém potomstvu dojdou požehnání všechny národy" (Gen. 22,18) a opět "Stane
se velkým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny národy země (Gen
18,18)". Že se to splnilo na nás, to musí každý uznat. Vždyť Abraham byl
ospravedlněn vírou v Boží Slovo v Pomazaného, který se mu zjevil, když se
odřekl dřívějších pověr a omylů svých předků a přihlásil se k jedinému
všemohoucímu Bohu a sloužil mu ctnostnými skutky nikoli náboženskými zvyky
pozdějšího mojžíšského Zákona. Poněvadž takto jednal, bylo mu také řečeno,
že v něm budou požehnána všechna pokolení a všechny národy. Právě tento
způsob Abrahamovy úcty uctívat Boha skutky, které jsou srozumitelnější než
slova, nachází se v celém světě pouze u křesťanů. Co by tedy nám mohlo
zabránit tvrdit, že my, kteří se nazýváme po Kristu (křesťané), máme tentýž
způsob života a týž způsob uctívání Boha jako ti bohumilí muži dávných dob?
Tím jsme dokázali, že dokonalá úcta Boha, která nám byla předána Kristovým
učením není něčím novým a cizím, nýbrž po pravdě řečeno první, jedinou a
pravou. Tolik o tom.
5. O DOBĚ PŘÍCHODU KRISTA NA ZEM
Po tomto úvodu, který byl nutný k mým Církevním dějinám, můžeme se
konečně vydat na cestu a začneme tělesným příchodem Spasitele. Prosím Boha,
Otce Slova i našeho Spasitele a Pána našeho Ježíše Krista, o němž zde chceme
mluvit, nebeské Slovo Otce i Svatého Ducha, aby mi pomáhali a stáli při mém
pravdivém vyprávění.
Byl to právě 42. rok vlády Augusta a 28. rok po
podmanění Egypta a smrti Antonia a Kleopatry, čímž skončilo panství
Ptolemejů v Egyptě,2
když se narodil náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus v době tehdejšího prvního
soupisu za syrského místodržícího Quirinia v judském Betlémě, jak to
předpovědělo proroctví. O tomto soupisu v době Quirinia se zmiňuje
nejvýznačnější židovský spisovatel Josefus Flavius3
a spojuje s tím jiné vyprávění o sektě Galilejských vzniklé v tehdejší době,
o níž se také náš Lukáš zmiňuje ve svých Skutcích apoštolských takto: "Po
něm povstal za dnů soupisu Juda Galilejský a svedl za sebou lid. Také on
zahynul a všichni jeha přívrženci byli rozprášeni" (Sk 5,37). S tím souhlasí
i zmíněný Josefus. V 18. knize svých Starožitností říká doslovně:
"Quirinius, muž ze senátorského stavu, který zastával již jiné veřejné úřady
a po stupních se dostal až k nejvyšší hodnosti konsula a také na jiných
úsecích získal velký vliv, přišel na příkaz císaře s málo průvodci do Syrie,
aby lidem vrátil právo a při tom aby mu odňal majetek" (kap. 1 ). A na to
říká: "Gaulanitský Juda. který pocházel z města Gamaly, podněcoval s
farizeem Sadokem lid ke vzpouře. Oba tvrdili, že placení daní není ničím
jiným než zjevným porobením, a vyzývali lid bránit svou svobodu". A v 2.
knize dějin Židovské války píše o tom takto: "Tehdy vyzýval jistý galilejec
Juda obyvatele ke vzpouře. Namluvil jim, že se nesluší odvádět Římanům daně,
ježto smrtelní lidé nemají jiného pána než Boha" (kap. 8,1). Tolik Josefus.
2. Po příkladu Josefa Flavia i Eusebius
považuje Gaia Julia Caesara za prvního římského císaře a Octaviana za
druhého. Octavianus vládl po Caesarově smrti (r. 44 př. Kr.) 57 let, 6
měsíců a sice 14 let společně s M. Antoniem až do r. 30 př. Kr. Po Antoniově
smrti se stal samovládcem a r. 14 po Kr. zemřel. (Antiquit.
XVIII,2,2). Podle tohoto údaje se Kristus narodil 2 roky před naším obvyklým
letopočtem.
3. Josef Flavius se
narodil r. 37 po Kr. v Jeruzalémě. Z otcovy strany pocházel z velekněžského
rodu, z matčiny strany z rodu Makabejských. Tři roky patřil k essejcům, pak
přešel k farizeům. V 26 letech odcestoval do Říma, kde se seznámil s
Poppaeou Sabinou a tím si získal přízeň i císaře Nerona. Po svém návratu se
stal v židovské válce velitelem Galilejců a v pevnosti Jotapata prodělal
sedmitýdenní obležení, když pak byla pevnost zradou vydána Římanům, uprchl a
později dobrovolně přešel k Vespasianovi. Poněvadž Vespasianovi předpověděl
císařskou hodnost, mohl se v římském táboře volně pohybovat a byl také při
obléhání a zničení Jeruzaléma. Po dobytí Jeruzaléma odešel s Titem do Říma,
kde také dostal od císaře římské občanství. Zde se také věnoval literární
činnosti.
6. PROROCI PŘEDPOVĚDĚLI, ŽE V DOBĚ KRISTOVA
PŘÍCHODU PŘESTANOU DOMÁCÍ JUDEJŠTÍ KNÍŽATA
Když se kníže Herodes, původem cizinec, první zmocnil vlády nad židovským
národem, splnilo se Mojžíšovo proroctví: "Juda nebude nikdy zbaven žezla ani
palcátu, jež mu leží u nohou, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde". A
toho že budou národy očekávat (Gen. 49,10). Toto proroctví zůstalo nesplněno
pokud se Židům dařilo žít pod knížaty vlastního kmene. To trvalo od Mojžíše
až do vlády Augusta. Za Augusta poprvé Římané přenesli vládu nad Židy na
cizince, totiž na Heroda. Jak sděluje Josefus, Herodes byl z otcovy strany
Idumejec4
a z matčiny strany Arab. Podle Africana5
- byl to rovněž vynikající spisovatel - říkají někteří, kteří o něm uvádějí
podrobnosti, že byl synem Antipatra. Tento Antipater byl synem jistého
Heroda z Ascalonu a patřil k těm, kteří byli jmenováni služebníky Apollonova
chrámu. Jako malý chlapec byl prý Antipater unesen idumejskými lupiči a
zůstal s nimi, poněvadž jeho otec pro chudobu nemohl zaplatit výkupné. Byl
vychován podle jejich mravů a později získal přátelství židovského kněze
Hirkana.6
Synem tohoto Antípatra byl Herodes, který žil v době našeho Spasitele.
Poněvadž vláda nad Židy takto přešla na cizince, bylo splnění očekávání
národů podle proroctví téměř blízko. Od Mojžíše nepřetržitá řada vládců nad
Izraelem byla nyní přerušena. Před zajetím a odvlečením do Babylona
vládli jim králové, kteří se Saulem jako prvním králem, potom Davidem tu
měli svůj začátek. Před králi však jim vládli zvaní soudcové, a sice hned po
Mojžíšovi a jeho nástupci Josuovi. Po návratu z Babylona měli nepřetržitě
aristokraticko oligarchické zřízení. Na vrcholu vlády stáli totiž velekněží
do doby, kdy se objevil římský velitel Pompeius. Ten dobyl Jeruzalém7
a znesvětil svatyni, když vnikl až do velesvatyně. Aristobula, který podle
starého nástupnického práva byl v té době králem a veleknězem, poslal v
poutech i s dětmi do Říma a velekněžskou důstojnost přenesl na jeho bratra
Hyrkana a celý židovský národ od této chvíle učinil poplatným Římanům. Když
však brzy na to i Hyrkanus, poslední z řady velekněží upadl do parthského
zajetí, přijal poprvé, jak bylo řečeno cizinec Herodes z ruky římského
senátu a císaře Augusta vládu nad židovským národem. Za něho přišel Kristus
na zem a splnilo se tím proroctví o očekávaném vykoupení a povolání pohanů.
Od té doby přestali knížata a judští vládci, to znamená z judského národa.
Tím přirozeně bylo porušeno staré zřízení velekněžské důstojnosti, které až
dosud podle práva bylo dědičné a přecházelo na následující pokolení.
Také pro toto máme v Josefovi hodnověrného svědka, který o tom vypráví
takto: "Když Herodes byl Římany pověřen vládou, neustanovoval již velekněze
ze starého pokolení, nýbrž propůjčoval tu hodnost neznámým mužům. Toto
jednání při ustanovování velekněží považovali jak Herodes tak i jeho syn
Archelaus a po něm i Římané za osvojení si vlády nad Židy." Týž zpravuje
dále, že Herodes první také svaté velekněžské roucho zapečetil svým vlastním
pečetidlem a nedovolil veleknězi si je ponechat. Totéž že udělali i jeho
nástupce Archelaus a po něm i Římané. I následující budiž důkazem pro
splnění proroctví k době příchodu našeho Pána Ježíše Krista. V knize Daniel
totiž uvádí svaté Písmo zcela přesně počet tak zvaných ročních týdnů až k
jednomu knížeti označenému jménem Kristus. O tom jsem pojednal na jiném
místě (pozn. Demonstratio evangelica -Dan. 9,26) a vyvodil jsem z toho, že
Písmo předpovědělo skončení mazáním olejem. I to, jak je dokázáno, se
splnilo v době narození našeho Spasitele Ježíše Krista. Tolik jsem musil
předeslat, abych ukázal, jak tomu v Kristově době skutečně bylo.
4. Idumejci-Edomité odvozovali svůj
původ od Ezaua, který dostal příjmení Edom (ryšavý Gen. 25,25n).
Původně nomádi obývali území jihovýchcudně od Rudého moře.
Byli ve stálém boji s Židy až do doby Jana Hyrkana (asi r. 120 př. Kr.),
který si je podmanil a násilně judaizoval.
5. (Sextus) Julius Africanus ( + po r. 240)
se narodil v Jeruzalémě, později žil v Emausích-Nikopoli. Byl Origenovým
přítelem a udržoval styky s císařem Alexandrem Severem. V jeho službách
zřídil v římském Pantheonu veřejnou knihovnu.
6. Naproti tomu vypráví Josef o Antipatrovi:
"Hyrkan měl přítele jménem Antipater, rodem Idumejce, velmi bohatého a
odvážného. Nikolaus Damascenus jej sice uvádí jako potomka z Babylona
vrátivších se Židů, chce se však tím zalíbit jeho synovi Herodovi, který se
stal svou obratností králem. Tento Antipater se napřed jmenoval Antipas a
jeho otec Antipater. Tento poslední byl králem Alexandrem a jeho manželkou
jmenován místodržícím v Idumei a byl ve spojení se stejně smýšlejícími
Araby, Gazaeny, Ascalinv." (Antiquitates XIV, 1,3)
7. R. 63 př. Kr. - Josef - (Antiquitates
XIV,4): "Jen velekněz směl jednou do roka na svátek Smíření vstoupit do
velesvatyně. Pompeius vnikl s četným doprovodem dovnitř, přesto se, jak
uvádí s chloubou, nedotkl tamního pokladu. Přece však brzy Římané vymáhali
10 000 talentů".
7. O ROZDÍLNÉM PODÁNÍ KRISTOVA RODOKMENU U
EVANGELISTŮ
Evangelisté Matouš a Lukáš nám uvádějí Kristův rodokmen rozličným
způsobem a mnozí věří, že je tu skutečný rozpor. Ježto nyní všichni věřící -
pravda z neznalosti - se namáhají najít vysvětlení těchto míst, proto i my
chceme uvést k nám došlou zprávu kterou nám krátce před tím zmíněný
Africanus v dopise Aristidovi8
podává o souhlasu rodokmenu v evangeliích. Vyvrací tím důkladně mínění
jiných násilné a na omylu spočívající. Uvádí tradici, jak ji sám slyšel
přesně těmito slovy: "Jména pokolení byla v Izraeli počítána buď podle
přirozeného původu (kata fysin) nebo podle původu ze zákona (kata nomon).
Podle přirozeného původu jestliže se (otci) narodil vlastní syn; podle
původu ze zákona, jestliže někdo přijal rodinné jméno bezdětného zemřelého
bratra. - Poněvadž tu nebyla zcela určitá naděje na zmrtvýchvstání,
vytvářeli si budoucí přislíbení jistým druhem smrtelného z mrtvých vstání,
aby tak nezaniklo jméno zemřelého -. V rodokmenu jsou uvedeni i ti, kteří
měli přirozeného otce, i ti, kteří se narodili jiným rodičům a byli
adoptováni. Je tu tedy zmínka jak o těch, kteří byli skutečnými otci, tak o
těch, kteří byli
jakoby otci. Nemýlí se tedy evangelia, když jedny
počítají podle přirozeného původu a druhé podle původu ze zákona. Rody,
které odvozují svůj původ od Šalamouna a Nathana, byly vzájemně promíšeny
jednak tím, že přijaly jméno toho, který zemřel bez dětí, jednak tím, že
uzavřeli druhé manželství a z toho se narodily děti. Tudíž možno právem
považovat děti jednoho otce i za děti druhého otce, totiž za děti nepravého
i přirozeného otce. Tímto způsobem obě evangelia, i když uvádějí obě linie,
přece jen se ve své zprávě dostávají oklikou k Josefovi a sice obě skutečně
pravdivě. Že je správné, co jsem řekl, objasním to na obou rodokmenech.
Jestliže se počítá pokolení od Davida k Šalamounovi, podle Matouše jako
třetího od konce shledáme Mathanta, který zplodil Josefova otce Jakuba.
Počítáš-li stejným způsobem od Davidova syna Nathana shledáš podle Lukáše na
třetím místě od konce Melcha, jehož syn Heli je Josefovým otcem. Lukáš totiž
říká: Josef byl synem Heli a ten Melchův. Ježto nyní je náš pohled zaměřen
na Josefa, musíme vysvětlit proč uvádějí jako jeho otce Jakuba, který svůj
původ odvozuje od Šalamouna, i Heliho, který odvozuje svůj původ od Nathana;
dále proč jejich otcové Mathat a Melchi, ač různého rodu, jsou přece uváděni
jako dědové Josefa. Mathat a Melchi si vzali tutéž ženu a měli s ní děti.
Měla tedy s oběma děti. Zákon totiž nezakazoval, aby rozvodem či smrtí muže
se po druhé vdala. Z Esthy - tak se podle tradice jmenovala - zplodil
Mathat, který odvozoval svůj původ od Šalamouna, napřed Jakuba. A když
Mathat zemřel, oženil se s ní Melchi který svůj původ odvozoval od Nathana
sice z téhož kmene, avšak z jiného rodu, a obdržel od ní syna Heliho. Tím
shledáváme Jakuba a Heliho, ač rozdílného původu jako bratry narozené z téže
matky. Jeden z nich, když jeho bratr Heli zemřel bezdětný, vzal si jeho ženu
za manželku a zplodil s ní Josefa jako třetí dítě. Byl jeho přirozeným
synem. Proto stojí psáno: "Jakub zplodil Josefa". Podle zákona byl však
synem Heliho poněvadž jej zplodil jeho bratr Jakub. V důsledku toho
evangelista Matouš říká: "Jakub zplodil Josefa" a evangelista Lukáš, který
postupuje od dětí k rodičům říká: "Domnívali se, že Ježíš je syn Josefův" -
toto výslovně uvádí - "a ten Heliův a ten zase Melchův", což nelze považovat
za nesprávné. Vždyť původ ze zákona nemohl být jasněji vyjádřen. V tomto
rodokmenu, kde mluví o Božím Synu po linii vzestupné až k Adamovi, zamlčuje
slovo "zplodil".
Toto tvrzení není v žádném případě nedokazatelné nebo
lehkomyslně vykonstruované. Tělesní příbuzní Spasitele - ať už se chtěli
chlubit svým původem či jen prostě sdělovali skutečnost - nám toto také
ústně předali. Idumejští lupiči přepadli palestinské město Ascalon a odvedli
z Apollonova pohanského chrámu vybudovaném na městské zdi, Antipatra, syna
jistého chrámového služebníka Heroda a ostatní kořistí jako zajatce. Kněz za
svého syna nemohl zaplatit výkupné. Proto Antipater byl vychován podle zvyku
Idumejců. Později se spřátelil s židovským veleknězem Hyrkanem. Hyrkan jej
záhy poslal jako vyslance k Pompeiovi, který Hyrkanovi vrátil zcela svobodně
moc okleštěnou jeho bratrem Aristobulem. Antipater obdržel úřad prokurátora
Palestiny. Byl však ze závisti usmrcen. Po něm nastoupil jeho syn Herodes,
kterému později z rozhodnutí Augusta a Antonia bylo přiznáno panství nad
Židy. Jeho synové Herodes a ostatní se stali tetrarchy. Toto všechno
souhlasí s historickými knihami řeckými. Až do tehdejší doby se nacházely v
archívech rodokmeny hebrejských rodin i těch, kteří odvozovali svůj původ z
proselytů, jako od amonity Achora a maobitky Ruth, stejně jako těch, kteří s
nimi vytáhli z Egypta a svatbami se s nimi smísili. To tam bylo zaznamenáno.
Ježto nyní Herodes věděl, že není v žádném příbuzenském vztahu s izraelským
národem, a vědom si svého nízkého původu, spálil tyto písemné záznamy
rodokmenů. Tímto způsobem věřil že jej budou považovat za narozeného z
urozeného rodu, poněvadž nikdo neměl možnost již
odvozovat svůj původ od
patriarchů či od proselytů nebo od tak zvaných cizinců, kteří se smísili s
Izraelity podle záznamu ve veřejných listinách. Jen málo jich bylo, kteří
měli své soukromé záznamy, když si buď jména zapamatovali nebo si obstarali
opisy a mohli se chlubit, že pro své potomky zachránili vznešený původ. K
těm náleželi dříve zmínění kteří v souvislosti s rodem Pána byli zváni
"příbuzní Pána". Byli roztroušeni z židovských krajů Nazareta a Cochaby do
ostatního světa a uváděli uvedené rodokmeny podle svých deníků tak věrně,
jak jen mohli.
Ať je tomu jakkoli, aspoň podle mého a každého rozumného
názoru nemohl nikdo nalézt lepší vysvětlení. I když se to nedá doložit,
nechť nám také ve vysvětlení postačí, poněvadž lepší a správnější nejsme
schopni podat. Jistě v každém případu říká evangelium pravdu".
Na konci
tohoto listu Aristidovi uvádí Africanus ještě toto: "Mathan který pocházel
od Šalamouna, zplodil Jakuba. Když Mathan zemřel, zplodil Melchi, který
pocházel od Nathana, z téže ženy Heliho. Heli a Jakub byli podle toho
bratří, poněvadž se narodili z jedné a téže matky. Poněvadž Heli zemřel
bezdětný, vzbudil mu Jakub potomka, když zplodil Josefa. Tento Josef podle
přirozeného původu byl synem Jakuba a podle zákona synem Heliho. Tak byl
Josef synem obou". Potud Africanus.
Z výkladu rodokmenu Josefova vysvítá
také že Maria spolu s ním pochází z téhož kmene. Podle Mojžíšova zákona
nebylo totiž dovoleno směšovat se s jinými kmeny. Aby rodinné dědictví
nepřecházelo z jednoho kmene, bylo přikázáno uzavírat manželství v rámci
téhož kmene. Tolik o tom.
8. Filozof Aristides, autor apologie
určené Hadrianovi (117-138), pocházel z Athén
8. UKRUTNOST HERODA VŮČI DĚTEM A JEHO
KONEC.
V té době kdy se Kristus podle proroctví narodil v judském Betlémě, ptali
se mudrci od východu Heroda, kde je narozený král Židů. Viděli totiž hvězdu
a proto se rozhodli vydat se na velkou cestu, poněvadž si velmi přáli
poklonit se narozenému jako Bohu. Herodes se velmi polekal, neboť tušil, že
jeho vládě hrozí velké nebezpečí. Vyzvídal na zákonících, kde by očekávali
narození Krista. A když se dozvěděl, že proroctví Micheáše oznamuje, že v
Betlémě, vydal rozkaz zabít v celé krajině mužská nemluvňata do dvou let
stará v době, kterou vyzvěděl od mudrců. Každopádně věřil, že tam bude
pravděpodobně i Ježíš a bude tak sdílet osud se stejně narozenými. Dítě však
uniklo tím, že anděl sdělil jeho rodičům, co se má stát. Uprchli tedy do
Egypta. Toto nám vypráví v evangeliu Písmo svaté.
Stojí za to pohlédnout
na odměnu, které se Herodovi na sklonku jeho života kvůli Kristu a ostatním
dětem dostalo. Bezprostředně na to stihla jej Boží spravedlnost a ukázala
mu, co ho čeká po smrti. Za sebou jdoucími pohromami v rodině vyprchal
vysněný lesk jeho vlády. Zabil svou ženu, děti i ostatní, kteří mu původem a
přátelstvím stáli nejblíže. Nedá se to ani podrobně vylíčit. Každá jiná
tragédie stála ve stínu. I Josef ve svých Dějinách o něm podrobně pojednává.
Bezprostředně po útoku proti Kristu a ostatním dětem stihl jej Boží trest a
přivedl jej až k smrti. To možno nejlépe poznat z vlastních slov historika.
V 17. knize svých Židovských starožitností popisuje jeho život takto:
"Herodova nemoc se zhoršovala. Byl Božím trestem za jeho zločin. Byl to
totiž pomalý oheň který postižené vnitřnosti ani tak nepálil jako stravoval
vnitřnosti. K tomu se přidružovala nenasytná žádost něco jíst, které nemohl
odolat. Také měl vředy na vnitřnostech a palčivou bolest ve střevech, nohy
mu mokvaly. Podobnou hrůzu měl i na dolní části těla. Ano, i pohlavní úd
hnil a byl plný červů.
Těžce dýchal a dech odporně zapáchal, často se
dusil. Odpadávaly mu i kusy masa. Bylo to nesnesitelné. Muži, kteří měli dar
vidění a poznání takové věci vykládat, říkali, že to Bůh vyžaduje od krále
jako trest za jeho mnohostrannou zlobu." Toto vypráví uvedený Josef ve svém
díle.
Podobně zpravuje o Herodovi ve 2. knize svých Dějin (války
židovské) takto: "Od té doby zachvátila nemoc celé Herodovo tělo a působila
mu v jednotlivých údech hrozné bolesti. Horečka nebyla sice tak velká, ale
celé tělo jej nesnesitelně svrbělo a v útrobách jej trýznily ustavičně
bolesti. Nohy mu jako vodnatelnému otekly, spodní část těla se mu zanítila a
na pohlavním ústrojí se mu provalil hnisavý vřed, do něhož se dali červi.
Mimo to jej trápila i záducha, takže nemohl ani ležet. Křeče jej soužily ve
všech údech. Věštci říkali, že nemoc je trestem Božím za popravení zákoníků.
On sám však, ať byla muka sebevětší, lpěl na životě. Doufal v záchranu,
doufal v léky. Nechal se přenést přes Jordán a léčil se v teplých pramenech
u Kallirhoe,9
jehož voda teče do Asfaltového jezera10
a je také sladká, že ji možno pít. Zde mínili lékaři, že teplý olej znovu
prohřeje celé tělo. Sotva jej posadili do vany plné oleje, přepadla jej
slabost a rozevřely se mu oči jako mrtvému. Když však na to služebnictvo
začalo křičet, přišel sice znovu k sobě, vzdal se však naděje na zachránění.
Rozkázal vyplatit vojákům každému po 50 drachmách a větší sumu peněz
rozdělit mezi velitele a své přátele. Když se vrátil do Jericha, ještě více
zatrpkl. Jako by se chtěl smrti vysmát, připadal na hrozný zločin. Zavolal
si totiž k sobě nejvznešenější muže každé vesnice z celé Judeje a zavřel je
v jízdárně. Načež zavolal svou sestru Salomé a jejího muže Alexandra a řekl:
"Vím, že Židé se budou radovat z mé smrti. Ale nechť i jiní přispějí k tomu,
abych byl jaksepatří oplakáván, což jedině záleží na vás, vykonáte-li, co
poručím. Až naposled vydechnu, dejte stít ozbrojené muže, aby celá Judea a
každý dům mne i když proti své vůli oplakávali." (Válka židovská 1,32). A
brzy na to říká Josef: "Znovu jej soužily hlad a křečovitý kašel. I rozhodl
se přemožen bolestmi vyjít vstříc svému osudu. Vzal jablko a požádal o nůž.
Bylo totiž zvykem, že si je každý sám rozkrájel. Když se rozhlédl kolem, zda
tu nikdo není, který by mu v tom mohl zabránit, zdvihl svou pravici, aby se
probodl". Mimo to vypráví tento historik, že Herodes krátce před svou smrtí
nechal ještě třetího ze svých vlastních synů zavraždit - dva před tím již
zavraždil- a krátce na to skončil svůj život za strašných bolestí.
Tak
skončil Herodes. Vytrpěl zasloužený trest za zavraždění dětí z okolí Betléma
a za svůj postoj vůči našemu Spasiteli. Po Herodově smrti se Josefovi, který
se zdržoval v Egyptě, ve snu zjevil anděl a přikázal mu, aby se ihned s
dítětem a jeho matkou vrátil do Judeje. Zjevil mu, že ti kteří usilovali o
život dítěte již zemřeli. K tomu evangelista připojuje ještě toto: "Když
uslyšel, že Archelaus kraluje v Judsku místo svého otce Heroda, obával se
tam jít; po napomenutí ve snách se odebral do území galilejského" (Mt 2,22).
O Archelaově nastoupení na trůn po svém otci vypráví uvedený historik
(Antiquit. XVII, 8,9). Popisuje způsob, jak Archelaus podle závěti svého
otce a rozhodnutí císaře Augusta obdržel vládu nad Židy a jak, když po 10
letech ztratil vládu, jeho bratří Filip a Herodes mladší spolu s Lysaninem
spravovali tetrarchie.
9. Kalinrhoé - Krásné prameny na
východní straně Mrtvého moře.
10. Mrtvé moře.
9. O PILÁTOVĚ DOBĚ
Týž historik vypráví v 18. knize svých Starožitností že ve 12. roce
Tiberiovy vlády - tento totiž vládl nad celým světem po 57. roční Augustově
vládě - Pontius Pilát se stal správcem Judeje a zůstal v tomto úřadě plných
10 let až do smrti Tiberia.
Tím je také jasně vyvrácena lež těch, kteří
nedávno vydali spis Acta (Pilati11
-Pilátovo jednání) proti našemu Spasiteli. Především tam uvedený časový údaj
je vymyšlená nepravda. Co tam bylo vybásněno o utrpení našeho Spasitele,
mělo se stát za čtvrtého Tiberiova konsulátu, který padl do sedmého roku
jeho vlády. V té době však nebyl jak bylo ukázáno, Pilát dosazen do
Galileje, možno-li jinak věřit Josefovu svědectví. Ten ve zmíněném spise
zcela jasně říká, že Pilát byl Tiberiem ustanoven za správce Judeje ve 12.
roce Tiberiovy vlády.
Mimo to i evangelisté říkají, že to bylo 15. roku
vlády císaře Tiberia, kdy Pontius Pilát spravoval Judsko, zatím co ostatní
Judeu spravovali tetrarchové Herodes, Lysanias a Filip, když náš Spasitel
Ježíš Kristus, Boží Pomazaný přišel asi jako třicetiletý k Janovu křtu a
počal odtud hlásat evangelium.
11. Apokryf Acta Pilati - Pilátův
soudní proces s Ježíšem napsal nějaký pohanský fanatik v době pronásledování
za Maximimina (235-38).
10. VELEKNĚŽÍ, ZA KTERÝCH KRISTUS HLÁSAL
EVANGELIUM
Písmo svaté vypráví, že Ježíš učil v době velekněží Annáše a Kaifáše.
Říká totiž, že jeho učitelská činnost padla do let jejich velekněžského
úřadu. Ježto (Ježíš) začal učit za velekněze Annáše a pokračovala až do
začátku velekněžství Kaifášova, netrvala tudíž celé čtyři roky. Poněvadž
bohoslužebné zvyky již tehdy nebyly zcela podle zákonných předpisů, byl
odstraněn i zvyk, že velekněží nevykonávali svůj úřad doživotně ani nebyl
již dědičný. Římští správci přenášeli velekněžskou hodnost brzy na toho,
brzy na onoho a nepověřovali je často více než na jeden rok. Josef vypráví
však, že po Annášovi byli do Kaifáše čtyři velekněží. Ve svém díle Židovské
starožitnosti říká totiž toto: "Valerius Gratus odňal velekněžskou hodnost
Annášovi a dal ji synu Phabiho Izmaelovi. I tohoto ne po delší době sesadil
a ustanovil za velekněze Eleazara, syna velekněze Annáše. Po jednom roce
sesadil Gratus i tohoto a přenesl velekněžskou důstojnost na Simona, syna
Camitha. Avšak ani tento se jí netěšil déle než jeden rok. Jeho nástupcem se
stal Jozef zvaný Kaifáš" (Aniquit. XVIII,2).
Tím doba učitelské činnosti
našeho Spasitele neobnášela celé 4 roky, ježto ve čtyřech letech od Annáše
až k ustanovení Kaifáše byli čtyři velekněží a sice každý jeden rok. Právem
označuje evangelijní zpráva Kaifáše za velekněze roku (J 11,49; 18,13), ve
kterém trpěl náš Spasitel. Z téhož také vysvítá, že doba učitelské činnosti
Kristovy souhlasí s naší úvahou. Ostatně náš Spasitel a Pán ne dlouho po
začátku svého učitelského poslání povolal 12 apoštolů a nazval jedině je
mezi ostatními učedníky apoštoly, což bylo jako vyznamenání. Mimoto vyvolil
70 jiných, které po dvou a dvou poslal před sebou do každé vesnice a města,
kam sám chtěl přijít.
11. SVĚDECTVÍ O JANU KŘTITELI A
KRISTU
Nedlouho potom byl Jan Křtitel, jak sděluje Písmo svaté v evangeliích,
sťat Herodem Mladším. Ví o tom i Josef (Antiquit. XVIII,6). Výslovně se
zmiňuje o Herodiadě a říká, že ji Herodes pojal za manželku, ač byla
manželkou jeho bratra, když odstrčil svou dřívější zákonitou manželku - byla
dcerou krále Petraiů (arabského) Areta. Herodiadu svedl ještě za života
jejího muže. Kvůli ní po Janově zavraždění začal válku s Aretou, poněvadž mu
zneuctil dceru. Když v této válce, jak říká Josef, došlo k boji, ztratil
Herodes všechno vojsko. To se mu stalo kvůli zločinu na Janovi. Týž Josef
dosvědčuje, že Jan byl naprosto spravedlivý muž a že křtil. To naprosto
souhlasí s tím, co je napsáno v evangeliích. Josef také sděluje, že Herodes
kvůli této Herodiadě ztratil trůn a byl poslán do vyhnanství, kam s ním byla
vykázána i ona. Byl totiž odsouzen žít v gallském městě Vienně.12
Toto vypráví v 19. knize Židovských starožitností, kde doslovně píše o
Janovi: "Mnozí z Židů věřili, že Herodovo vojsko zničil Bůh jako zcela
spravedlivý trest za zavraždění Jana, který byl zván Křtitelem. Jana totiž
nechal Herodes popravit, ač to byl spravedlivý muž a Židy vybízel, aby žili
ctnostně, byli spravedliví vůči bližním a zbožní vůči Bohu, jedině tak že
mohou přijít ke křtu. Křest že bude teprve potom Bohu milý, jestliže se
nejen vyvarují některých zločinů, nýbrž přes očistu těla bude i duše
očištěna spravedlností. Poněvadž k Janovi se všech stran proudili lidé -
každému se totiž líbila jeho slova -, obával se Herodes, že by Jan svou
přitažlivostí svedl celý národ ke vzpouře. Lidé by totiž udělali vše, co by
chtěl. Proto Herodes považoval za mnohem vhodnější jej odstranit hned, dříve
než vypukne vzpoura a dříve než by se změnou událostí jeho postavení
zhoršilo a musil litovat své nerozhodnosti. Pro Herodovo podezření byl Jan v
okovech poslán do pevnosti Macherus, a jak bylo řečeno, sťat."
Toto
vypráví Josef o Janovi. Také o Spasiteli se v těchto Dějinách zmiňuje těmito
slovy: V této době žil Ježíš, muž plný moudrosti, jestli jej ovšem možno
nazvat člověkem. Činil totiž neuvěřitelné věci a byl učitelem takových lidí,
kteří rádi přijímali pravdu. Přitáhl k sobě mnoho Židů i pohany. Tento byl
Kristus. Na podnět vlivných lidí u nás odsoudil jej Pilát k smrti na kříži,
avšak ti, kteří jej dříve milovali, od něho neodešli. Zjevil se jim totiž
opět třetí den, jak to od Boha poslaní proroci vedle tisíce jiných věcí o
něm zvěstovali. A také až do dnešního dne nezaniklo pokolení křesťanů, kteří
se podle něho jmenují" (Antiquit. XIII 4?). Když historik, který sám pochází
z Hebreů, toto vypráví ve svém díle o Janovi Křtiteli a našem Spasiteli,
jakou mají výmluvu ti, kteří si vybásnili Acta proti němu, jen aby mohli
jako nestoudní lidé odvést od Krista? Dost již o tom.
12. Eusebius tu asi zaměnil Heroda za
jeho bratra Archelaa. Herodes Antipas byl poslán do vyhnanství do Lyonu
(Antiquit. XVIII, 7,2), Archelaus po devítileté vládě poslán do vyhnanství
ve Vienny (Viennes) a Augustus jeho zemi připojil k syrské provincii
(Antiquit. XVII, 15,3). Herodovi bylo později určeno jiné místo nuceného
pobytu (Válka žid. V,9,6).
12. O UČEDNÍCÍCH NAŠEHO SPASITELE
Jména apoštolů našeho Spasitele jsou sice každému z evangelií známa,
avšak o 70 učednících nikde není záznam. Jeden z nich měl být Barnabáš,
kterého Skutky apoštolské tu a tam uvádějí. Zvláště Pavel se o něm zmiňuje
ve svém listě Galaťanům. Právě tak je tomu i se Sosthenem. Podle Pavla listu
Korinťanům (1 K 1,1) má patřit také k učedníkům. Rovněž Klement v 5. knize
svých Poučeních (Clemens Alexandr., Hypotyposeis) nás o tom zpravuje. V téže
knize říká také, že Kephas, o kterém říká Pavel "Když potom přišel Kephas do
Antiochie, otevřeně jsem se proti němu postavil" (Gal. 2,11), je z těch
sedmdesáti a měl stejné jméno jako Petr. Tak je uvedeno, že Matěj, který byl
přijat do počtu apoštolů místo Jidáše, i ten, který s ním losoval, patřili
mezi těch sedmdesát. Stejně i Tadeáš byl jedním z nich. O něm budu ihned
vyprávět událost, která se dostala až k nám. Při pozorném pozorování se také
shledá, že Spasitel měl více než 70 učedníků. Svědkem toho je Pavel (1 K
15,5), který říká že Kristus se po svém zmrtvýchvstání zjevil napřed Kéfovi,
potom dvanácti a po nich více než 500 bratřím, z nichž někteří podle jeho
zprávy zemřeli, většina však v době, kdy to psal, byli ještě naživu. Na to
se zjevil Jakubovi. Tento však byl ještě k tomu jedním z tak zvaných bratří
Spasitele. Konečně protože
mimo tyto byli ještě mnozí stejně jako těch
dvanáct zvaní apoštolové, ke kterým patřil sám Pavel, připojuje Pavel ještě
toto: ,Potom se zjevil všem apoštolům" (1 K 15,7). Tolik o tom. S vyprávěním
o Tadeášovi je tomu takto.
13. O ABGAROVĚ DOPISU
Poněvadž božství našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista pro svou zázračnou
moc bylo známo po celém světě, přitahovalo nespočet lidí i z cizích a od
Judeje vzdálených krajin v naději na uzdravení z nemocí a všelijakého
utrpení. Tak ku příkladu král Abgarus13,
který slavně vládl národům za Eufratem a byl strašně soužen utrpením, které
se nedalo lidským uměním vyléčit. Když uslyšel o daleko proslaveném jménu
Ježíše a jeho zázračné moci jednoznačně všemi dosvědčené, poslal Ježíši
dopis s prosbou, aby ho zbavil nemoci. Ježíš však právě teď nevyslyšel jeho
prosbu, poctil jej však svým vlastním dopisem, ve kterém mu slíbil poslat
jednoho ze svých učedníků a současně slíbil, že uzdraví jeho duši i duši
jeho rodinných příslušníků. Nedlouho potom se splnilo, co slíbil. Po
Kristově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení poslal totiž Tomáš, jeden z
dvanácti apoštolů Tadeáše, patřícího mezi 70 učedníků Kristových z Božího
vnuknutí do Edessy hlásat tam Kristovo učení. Tím se splnil slib našeho
Spasitele. Máme o tom písemné svědectví,14
které jsem vzal z archívů města Edessy, ovládaného tenkrát králem. V
tamnějších veřejných dokumentech, které obsahují staré i v době Abgarově
odehrávající se události, nacházíme to uchované až po naše časy. Je proto
nejvhodnější slyšet sám list, který jsme vzali z archívů a ze syrštiny
doslovně takto přeložili.
Opis dopisu, který král Abgarus napsal Ježíši a po poslu Ananiovi
poslal do Jeruzaléma
"Král Abgarus vzkazuje Ježíši, dobrému Spasiteli, který se zjevil v
krajině u Jeruzaléma, svůj pozdrav. Slyšel jsem o tobě a tvých uzdraveních,
která jsi bez léků a koření učinil. Jak se povídá vracíš slepým zrak,
ochrnulí chodí, očisťuješ malomocné, vyháníš zlé duchy a démony, uzdravuješ
dlouho nemocné a křísíš mrtvé k životu. Poněvadž toto všechno jsem o tobě
slyšel, myslil jsem v duchu na jedno z obou: Buď jsi sám Bůh a činíš to,
když jsi sestoupil s nebe; nebo jsi Boží Syn, který to vše činí. Proto nyní
píšu tobě a prosím tě, aby ses namáhal ke mně přijít a zbavil mne mého
utrpení. Slyšel jsem také, že Židé proti tobě reptají a chtějí ti zlé
učinit. Mám sice malé, ale úctyhodné město, které postačí pro nás oba".
Toto napsal Abgarus, ač jej božské světlo dosud málo osvítilo. Stojí za
námahu slyšet také list, který mu Ježíš po témže poslu poslal. Obsahuje sice
jen několik řádek, je to však silný list. Zní takto:
Odpověď Ježíše
králi Abgarovu po poslu Ananiovi. "Blahoslavím tě, že jsi mně uvěřil, aniž
jsi mne viděl. Vždyť stojí psáno: Neuvěří ve mne, kdo mne uviděli, aby ti,
kteří mne neviděli, věřili a žili. Co se však týká tvé prosby, abych k tobě
přišel, musím nejprve zde splnit všechno, k čemu jsem byl poslán, a potom
odejít k tomu, který mne poslal. Až budu přijat, pošlu ti jednoho z mých
učedníků, aby uzdravil tvou nemoc a dal tobě i tvým život."
K tomuto
dopisu bylo v syrské řeči také připojeno následující. Po Ježíšově
nanebevstoupení poslal mu Juda zvaný také Tomáš apoštola Tadeáše, jednoho ze
sedmdesáti. Tento po svém příchodu žil u Tobiášova syna Tobiáše. Abgarovi se
donesla zpráva, že přišel jeden Ježíšův apoštol, jak mu o tom Ježíš ve svém
dopise napsal. Tadeáš začal uzdravovat všechny nemoci a utrpení, takže nad
tím všichni žasli. Když Abgarus slyšel o velkých činech a zázracích a jak
uzdravoval nemoci, vzpomněl si, že to může být ten, o kterém mu Ježíš napsal
"Až odejdu, pošlu ti svého učedníka, který tě uzdraví z nemoci". Povolal
proto k sobě Tobiáše, u kterého Tadeáš pobýval, a řekl: "Slyšel jsem, že
přišel mocný muž a bydlí ve tvém domě. Přiveď mi jej!" Tobiáš přišel k
Tadeášovi a řekl mu: "Král Abgarus mne zavolal a řekl mi, abych tě k němu
přivedl, abys ho uzdravil". A Tadeáš odpověděl: "Jdu. Proto jsem také byl
poslán". Časně ráno následujícího dne šel Tobiáš a Tadeáš k Abgarovi. Když
Tadeáš vstoupil, spatřil Abgarus v přítomnosti velmožů, kteří stáli kolem
krále, něco zvláštního v Tadeášově tváři. Jak to Abgarus viděl, padl před
Tadeášem. Všichni kolem žasli. Neviděli totiž to, co viděl jen Abgarus.
Tento se nyní otázal Tadeáše: "Jsi skutečně Ježíšův učedník, toho Božího
Syna, který mně řekl: Pošlu ti svého učedníka, aby tě uzdravil a dal ti
věčný život?" A Tadeáš odpověděl: "Poněvadž jsi velmi důvěřoval v toho,
který mne poslal, proto jsem byl k tobě poslán". A hned na to: "Uvěříš-li v
něho, splní se ti přání tvého srdce, jak jsi uvěřil". A Abgarus mu řekl: "Já
jsem tak pevně v něho uvěřil, že jsem chtěl Židy, kteří jej ukřižovali, si
podmanit a pobít, kdyby mne bývala moc Římanů nezadržela: ` Tadeáš
odpověděl: "Náš Pán splnil vůli svého Otce a potom přišel k němu". Abgarus
mu řekl: "Věřím v něho jako v jeho Otce". "Proto", řekl Tadeáš, "vzkládám v
jeho jménu na tebe svou ruku". A když to učinil, okamžitě byl Abgarus
uzdraven i od všeho, čím trpěl, jak to slyšel od Ježíše. Ve skutečnosti to
splnil prostřednictvím svého učedníka Tadeáše, který Abgara uzdravil bez
léků a bylin. Tadeáš uzdravil nejen jeho, nýbrž i Abdua, Abduova syna, který
trpěl dnou. Tento také sám přišel k němu a vrhl se mu k nohám. A jak přijal
požehnání vzkládáním rukou, byl uzdraven. Když tento apoštol dokonal
obdivuhodné skutky a hlásal Boží slovo, uzdravil i mnoho jiných občanů.
Potom řekl Abgarus: "Tadeáši, učinil jsi to s Boží mocí, a my jsme žasli.
Ale ještě tě nyní prosím, vyprávěj mi o příchodu Ježíše, jak se to tehdy
stalo, o jeho moci a jakou silou to činil, co jsem slyšel o něm: ` Tadeáš
odpověděl: "Pro dnešek budu mlčet, ježto jsem byl poslán veřejně hlásat Boží
slovo; avšak zítra shromáždi mi všechny občany a já jim budu kázat a zasévat
mezi ně slovo života. Budu k nim mluvit o příchodu Ježíše, jak se to stalo,
o jeho poslání a proč byl od Otce poslán, dále o jeho moci, jeho skutcích i
tajemstvích, která mezi lidmi ohlásil, v jaké moci to učinil, o jeho nové
zvěsti, životě i ponížení, jak se ponížil, podřídil se smrti, skryl své
božství a byl ukřižován; dále jak sestoupil do podsvětí a otevřel od
věčnosti uzavřené prostory, jak vzkřísil mrtvé a jak sestoupil z nebe a
vystoupil tam s velikými zástupy". Abgarus nyní přikázal svým občanům, aby
se časně ráno shromáždili a vyslechli Tadeášovo kázání. Nato přikázal dát
Tadeášovi zlato a stříbro. Ten však nic nepřijal se slovy: "Jestliže jsme
opustili, co máme, jak si můžeme vzít, co není naše?". To se stalo ve 340.
roce (pozn. podle edeského počítání). Myslím, že jsem to ze syrštiny
nepřeložil zbytečně, i když ne doslovně.
13. Abgarus (Agbanus, Akdarus,
Augarus - Velký muž), panovník malého státu Osroeone v Mezopotamii mezi
Eufratem a Tigridem s hlavním městem Edessou. Edessa dostala od Seleuka
hlikatora toto jméno k poctě makedonského města Edessy. Za Trajana to byla
část římské říše. Edessa jako křesťanské město se vyznamenlo za Trajanova
pronásledování, takže dostalo jméno Sancta, Benedicta. V Edesse působil sv.
Efrém.
14. O tomto listě se
zmiňuje také cestopis Peregrinatio Aetheriae z konce 4. stol. či počátku 5.
stol. Tuto zbožnou legendu přeložil Eusebius podle údajného dokumentu v
edesském archívu.
Kniha II.
Úvod
V předcházející knize, která byla jakousi předmluvou k Církevním dějinám
jsem stručně promluvil o božství Slova, starobylosti našeho učení, o životě
křesťanů podle evangelia, zvláště pak o Kristovu příchodu na zem, jeho
utrpení, o vyvolení apoštolů.
V této knize chci uvažovat o událostech po
jeho nanebevstoupení, které vybírám z Písma svatého a vyprávím podle zpráv,
které při vhodné příležitosti uvedu.
1. USTANOVENÍ APOŠTOLŮ PO KRISTOVĚ
NANEBEVSTOUPENÍ
Jak již bylo řečeno, pro apoštolskou službu byl místo Jidáše vylosován
učedníky Pána Matěj. Modlitbou a vzkládáním rukou apoštolů bylo dále
ustanoveno 7 osvědčených mužů k službě církevní obce. Mezi prvními byl
Štěpán, který po svém vysvěcení na jáhna první po Pánu byl vrahy ukamenován.
Tím také první přijal vítězný věnec Kristova mučedníka. Samo jeho jméno to
naznačovalo. Podle zprávy Skutků byl tehdy Jakub, příjmením "bratr Pána"
jako první dosazen na biskupský stolec v Jerusalémě. Staří jej pro jeho
vynikající ctnosti nazývali spravedlivým. I Jakub byl nazýván Josefovým
synem.1
Za Kristova otce byl však považován Josef, snoubenec Panny, která počala z
Ducha Svatého dříve, než se sešli, jak učí Písmo svaté v evangeliu (Mt
1,18). Klement (Alexandrijský) v 6. knize svých Poučení (Hypotyposeis) říká
doslovně: "Po nanebevstoupení Pána Petr, Jakub a Jan, ačkoli jim Pán dával
přednost před ostatními, neusilovali o první místo a jerusalémským biskupem
zvolili Jakuba Spravedlivého". Podobně v 7. knize tohoto spisu říká: "Pán po
svém zmrtvýchvstání dal Jakubu Spravedlivému, Janovi a Petrovi dar poznání,
které sdělili ostatním apoštolům, apoštolové pak 70 učedníkům, z nichž jeden
byl i Barnabáš". Existovali dva Jakubové. Jeden měl příjmení Spravedlivý a
byl svržen z chrámové věže a valchář jej ubil klackem. Ten druhý je ten,
který byl sťat. O Jakubu Spravedlivém se zmiňuje i Pavel, když píše: "Jiného
z apoštolů jsem neviděl, leda Jakuba, bratra Pána" (Gal. 1,19).
Tehdy se
splnilo, co přislíbil náš Vykupitel králi Osroenů. Na vyšší podnět poslal
totiž Tomáš Tadeáše hlásat křesťanské učení do Edessy, jak jsem se jíž o tom
zmínil. Tadeáš po svém příchodu do oné krajiny uzdravil Kristovým slovem
Abgara, všechny tamní obyvatele svými zázraky přivedl k úctě Kristovy moci a
učinil z nich učedníky spasitelného učení. Od té doby a do dneška zůstalo
město Edessa věrno Kristovu učení, protože nemá žádné obyčejné důkazy o
dobrotě našeho Spasitele. Toto je vzato ze starých zpráv.
Nyní chceme
zase předat slovo svatému Písmu.
Po Štěpánově mučednické smrti v
důsledku prvního židovského pronásledování
církve v Jeruzalémě se krom
dvanácti rozprchli všichni učedníci do Judeje a Samařska. Někteří z nich,
jak říká Písmo, přišli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie. Neodvažovali
se však ještě sdělit slovo víry pohanům. Hlásali je jen Židům. Tehdy proti
církvi běsnil i Pavel. Vnikal do domů věřících, odvlékal muže i ženy a
vsazoval je do vězení.
Mezi těmi, kteří se tehdy rozutekli byli i Filip,
jeden z těch, kteří se Štěpánem byly vyvoleni k jáhenské službě (Sk 8,9) Šel
do Samarie a pln božské síly první hlásal tamním obyvatelům evangelium.
Působila v něm tak velká milost, že byli jeho slovy uchváceni dokonce i
Šimon Magus a velmi mnoho mužů. Tento Šimon byl tehdy tak slavný a svým
kejklířstvím sváděl lidi natolik, že jej považovali za "velkou Boží sílu". V
úžasu nad zázračnými činy Filipovými vykonanými z Boží moci tajně se
přiblížil a předstíral že se chce dát pokřtít na víru v Krista. Že je tomu
až do dnešního dne, s údivem shledáváme, že i dnes někteří patří k jeho
sektě. Po příkladu svého původce jako morová nemoc se plíží do církve a
vrhají se na ty, kterým chtějí přinést skrytý, zkázu přinášející nezdravý
jed. Většina z nich byla vyloučena z církve, když byl jejich podvod odhalen.
Stalo se jim, co Šimonovi, který dostal od Petra zasloužený trest. (Sk.
8,26,40).
Zatím spasitelné učení se den ze dne více šířilo. Boží
prozřetelnost přivedla z Egypta komořího tamní královny. Egypťanům totiž
podle starého zvyku až do dneška vládne žena. Tento komoří byl prvním
pohanem, kterému Filip zjevil tajemství Božího slova, a byl tak prvním
věřícím z pohanského světa. Jak se povídá, po svém příchodu do vlasti učil
poznávat Boha celého světa a o spásu přinášejícím příchodu našeho Spasitele.
Takto se skutečně skrze něho splnilo přislíbení "Etiopie spěchá pozdvihnout
své ruce k Bohu" (Ž 67,32?). Mezitím Pavel, nádoba vyvolená ne od lidí ani
skrze lidi, nýbrž skrze zjevení samého Ježíše Krista a Boha Otce, který
vzkřísil Ježíše Krista, byl ustanoven apoštolem. Zjevením a hlasem
doprovázejícím toto zjevení byl povolán za apoštola.
1. Jakub je synem Marie, sestry
Ježíšovy matky, a Kleofáše, který podle Hegesippa byl bratrem pěstouna Pána
Josefa. Byl tedy dvojnásobně spřízněn s Ježíšem svou matkou i pěstounem - a
podle hebrejské terminologie bratrem ve smyslu "bratranec".
2. PILÁT ZPRAVUJE TIBERIA O KRISTOVÝCH
ČINECH.
Když zázračné zmrtvýchvstání a nanebevstoupení našeho Spasitele bylo
veřejně známo, Pilát podle starého zvyku provinčních správců ohlásit císaři
co se nového událo, uvědomil císaře o tom, co se vyprávělo o zmrtvýchvstání
našeho Spasitele Ježíše, o jeho zázracích, o kterých se dozvěděl a zvláště
pak o tom, že jej po jeho zmrtvýchvstání považují lidé za Boha. Tiberius má
pak věc přednést senátu. Ten to však odmítl s odůvodněním, že si to předtím
nemohl přesně ověřit. U Římanů totiž existoval starý zákon, že jen s
výslovným povolením senátu smí být někdo uznán za Boha. Ve skutečnosti se to
však stalo proto, že spásu přinášející učení božského evangelia
nepotřebovalo nějaké lidské pomoci a autority. Když římský senát, jak bylo
řečeno odmítl zprávu o našem Spasiteli, trval Tiberius na svém dřívějším
názoru o nepodnikl nic tvrdého proti křesťanskému učení. Potvrzuje to
Tertullian, muž sběhlý v římských zákonech, který měl již jméno a je jeden z
nejvýznačnějších mužů, ve svém latinsky psaném spise Apologeticum - Obrana a
do řečtiny přeloženém, který je obhajobou křesťanů. Jeho vlastní slova znějí
takto: "Pojednejme nyní o starém zákonu. Byla tu stará zásada, že císař
nemůže nikoho prohlásit za boha, dokud jej neuznal senát. Tak to učinil
Marcus Aurelius s jistým bohem Alburnem.2
To hovnří pro naši věc, protože u vás je propůjčováno božství lidským
rozhodnutím.
Jestliže se bůh člověku nelíbí, nebude považován za boha.
Podle toho tedy musí být člověk bohu příznivě nakloněn. Tiberius, za jehož
vlády přišlo na svět křesťanské jméno, když mu to bylo oznámeno z Palestiny,
kde učení poprvé vystoupilo, oznámil to nejdříve senátu a veřejně přiznal,
že se mu to učení líbí. Senát je však zamítl, poněvadž je neschválil.
Tiberius zůstal při svém názoru a pohrozil žalobcům křesťanů smrtí". Nebeská
prozřetelnost mu to vnukla proto, aby slovo evangelia nebylo na začátku
brzděno a mohlo se tak rozšířit po celém světě.
2. Alburnus uctívaný jako bůh hor v
Lukanii.
3. KŘESŤANSKÉ UČENÍ SE RYCHLE ROZŠÍŘILO PO
CELÉM SVĚTĚ
Tak slovo spásy působením nebeské síly rychle jako sluneční paprsek
osvítilo celou zemi. "Okamžitě se roznesl hlas jeho vznešených evangelistů a
apoštolů po celé zemi až ke konci světa." Ve všech městech a městečkách
vznikaly v krátké době církevní obce, plné jako plné stodoly tisíci
vyznavačů. Ty, kteří v důsledku dědictví svých předků, totiž bludu dřívější
doby byli v poutech staré nemoci, pověrečné modloslužby, osvobodila Kristova
moc prostřednictvím učení a zázraků učedníků od této hrozné tyranie, a tak
se zbavili nemilých pout. S odporem se odvraceli od ďábelského mnohobožství
a vyznávali, že je jen jeden Bůh, Stvořitel všeho, a toho uctívali rozumnou
Bohem ustanovenou úctou, jak ji lidskému pokolení oznámil náš Spasitel.
Božská milost se tak rozlila i na ostatní národy. Nejprve v důsledku Božího
zjevení a Petrovy pomoci přijal víru v palestinské Caesareji Kornelius s
celým svým domem, pak i velmi mnoho jiných pohanů v Antiochii, kterým v době
pronásledování Štěpána hlásali evangelium rozptýlení učedníci. Církev v
Antiochii tehdy velmi vzkvétala a měla mnoho členů. Bylo tu nejen pouze
mnoho proroků z Jerusaléma mezi nimi byl i Barnabáš a Pavel -, nýbrž i velké
množství jiných bratří. Tam poprvé se objevilo jméno "křesťané", jako by
vytrysklo z čerstvého bohatého pramene. Agabus, jeden z tam přítomných
proroků předpověděl, že je nablízku hlad. Pavel a Barnabáš byli posláni do
Jerusaléma pro pomoc bratřím.
4. GAIUS PO TIBERIOVĚ SMRTI USTANOVUJE
ŽIDOVSKÝM
KRÁLEM AGRIPPU A HERODA TRESTÁ
VYHNANSTVÍM
Tiberius zemřel asi po 22 leté své vládě. Po něm vládl Gaius.3
Tento dal ihned Agrippovi židovskou korunu a učinil jej králem nad Filipovou
a Lysaniovou tetrarchií. Mimo to mu nedlouho potom daroval i Herodovu
tetrarchii. Heroda - byla o něm zmínka při Spasitelově utrpení - i jeho
manželku Herodiadu kvůli zločinům odsoudil k doživotnímu vyhnanství. To
dosvědčuje Josef.
3. Tiberius 14-37; Gaius Caligula
37-41.
5. PHILO JE POSLÁN S POSELSTVÍM ŽIDŮ KE
GAIOVI
V této době byl velmi známý Philo. Požíval velké vážnosti nejen mezi
svými, nýbrž i u těch, kteří vyšli z pohanské filozofické školy. Byl rodem
Žid a v Alexandrii neměl žádné vysoké hodnosti. Všem svými skutky dokázal,
kolik námahy věnoval božským a od otců zděděným vědám. Jak byl sběhlý i ve
filozofii a svobodných vědách Řeků, o tom netřeba mluvit. Podle historických
zpráv v platonské a pythagorejské filozofii, na čemž si obzvlášť zakládal,
překonal všechny své současníky. Tento Philo v 5 knihách vypráví o utrpení
Židů za Gaia. Současně popisuje Gaiovu zběsilost, jak se vydával za boha,
jak vydal svévolně nespočet vládních nařízení. Dále popisuje utrpení Židů za
jeho vlády, poselství, které jménem krajanů přinesl do Říma. Líčí, jak
vystupoval před Gaiem ve prospěch rodných zákonů a jak za to sklidil jen
posměch, ano, jak se dokonce ocitl v nebezpečí života.
Zmiňuje se o tom
i Josef v 18. knize Starožitností. Doslovně píše toto: Když vypukl spor mezi
alexandrijskými Židy a Řeky, byli zvoleni z každé strany 3 vyslanci, kteří
odcestovali ke Gaiovi. Jeden z vyslaných alexandrijských byl Apion,4
který častoval Židy potupami a mezi jiným jim předhazoval, že císaři
nevzdávají patřičnou úctu. Vždyť zatímco jiní poddaní římské říše stavěli
Gaiovi oltáře a chrámy a ihned jej uctívali jako boha, považovali Židé za
potupu zasvěcovat Gaiovi sochy a přísahat při jeho jménu. Když Apion
přednesl mnoho obvinění, čím chtěl, jak se dalo čekat, rozzlobil Gaia, začal
vedoucí židovského poselství Philo,5široko
velmi známý muž, bratr vrchního celního úředníka (alabarches, arabarches)
Alexandra a velmi vzdělaný filozof, vyvracet jeho urážky. Gaius mu však v
tom bránil a přikázal mu okamžitě se vzdálit. Hněvivě dal zřetelně najevo,
že s ním zatočí. Uražený Philo odešel a kolem stojícím Židům řekl, aby
neztráceli odvahu. Gaius že se sice na ně zlobí, ale že si Boha udělal
nepřítelem." Tolik Josef. I sám Philo v knize, kterou napsal o poselství,
podrobně popisuje, co tehdy zažil. Přejdu zde větší část a uvedu jen to, z
čeho si může čtenář učinit názorný obraz toho, co stihlo Židy za provinění
na Kristu.
4. Apion - učený Egypťan, pocházel z
egyptského města Oasis. Vzdělání se mu dostalo v Alexandrii. Později učil v
Římě rétorice a gramatice. Když se vrátil do Alexandrie, byl senátem poslán
v čele poselstva tohoto města k císaři Caligulovi, jak o tom nyní píše
Eusebius.
5. Philo z Alexandrie
(25 let př. Kr. - 50 po Kr.) Podle něho všechny cenné myšlenky řecké
filozofie jsou obsaženy v náboženské židovské tradici a pojmy řecké
filozofie aplikoval na pojmy biblické teologie. V první pol. r. 40 po Kr.
byl v delegaci vyslané do Říma.
6. CO STIHLO ŽIDY PRO ZLOČIN NA
KRISTU
Nejprve vypráví Philo, že za vlády Tiberia v Římě Seianus, který tehdy
měl u císaře velký vliv, usiloval zničit celý židovský národ. V Judeji že
Pilát, za kterého se dokonal zločin vůči našemu Spasiteli, velmi podráždil
Židy, poněvadž se dopustil vůči jerusalémskému chrámu, který tehdy ještě
stál, něčeho, co se příčilo židovským zvykům a nařízením. Gaius, který
nastoupil po Tiberiově smrti, že si dovolil mnoho svévolných přehmatů vůči
mnohým, zvláště však že velmi zle zacházel s židovským národem. To možno
vyčíst z jeho slov, když doslovně říká toto: "Gaius běsnil proti všem,
zvláště však proti židovskému národu. Ve městech vyvlastnil jejich
modlitebny - začal tím již v Alexandrii - a naplnil je svými obrazy a
sochami. Když něco takového dovolil jiným, jako by to dělal sám. Chrám ve
svatém městě, který až dosud zůstal nedotčen a platil za nedotknutelnou
svatyni, přeměnil ve svůj vlastní chrám a měl se nazývat chrámem nového
viditelného Jupitera Gaia." (Poselství - Legatio ad Gaium 43).
Ve svém
druhém spisu O ctnostech (De virtutibus) vypráví Philo ještě o jiných
nesčetných pohromách, které postihly Židy v Alexandrii za zmíněné vlády. S
ním souhlasí i Josef, když poznamenává, že neštěstí celého národa začalo v
době Piláta
současně se zločinem vůči Vykupiteli. Slyš nyní, co tento ve
2. knize Války židovské doslovně píše: "Pilát, kterého Tiberius poslal
spravovat Judeu, nechal v noci přinést zahalené císařovy obrazy, zvané signa
(odznaky). To na rozbřesku dne Židy velmi pobouřilo, zvláště ty, kteří to
viděli zblízka, poněvadž tím byly pošlapány jejich zákony. Zákony totiž
zakazovaly postavit ve městě sochy." Srovná-li se to s vyprávěním evangelií,
možno vidět, že je to trest, který nedávno před Pilátem na sebe svolávali a
nechtěli mít za svého vládce žádného jiného než císaře. Pak vypráví tento
historik ještě o jiné pohromě, která je stihla. "Nato povstala vzpoura",
píše,
když jiné svaté místo zvané korban6
zneuctil tím že peníze tam vložené použil k postavení vodovodu. Vodovod byl
dlouhý asi 300 stadií.7
V národě nad tím nastalo pobouření. Když přišel Pilát do Jerusaléma,
shromáždili se u soudní síně a hlasitě křičeli. Ten však, poněvadž předvídal
vzpouru, poručil vojákům vmísit se v civilním šatu mezi lidi sice s příkazem
nepoužít meč, ale s příkazem zbít na smluvené znamení křiklouny. Vojáci nyní
tloukli Židy. Mnoho Židů ztratilo v pranici život, mnoho jich bylo při útěku
rozšlapáno. Dav umlkl, když s hrůzou viděli zabité."
Tento historik
vypráví, že v Jerusalémě vypuklo nespočet jiných bouří, Ukazuje, že od té
chvíle v hlavním městě i v celé Judeji neutichla povstání, války, že Židy
stihaly pohromy za pohromami, které vyvrcholily obležením (Jerusaléma) za
Vespasiana.8
Tímto způsobem pronásledovala Boží spravedlnost Židy kvůli zločinu na
Kristu.
6. Korban - aramejské slovo znamená
Dar, ve St. Zákoně to, co bylo darováno Bohu či svatyni - místo, kam se
ukládaly darované věci.
7.
Stadion - 164 m. Tedy téměř 5 km
8. Vespasian 67-79. Jeruzalém obležen r. 70
7. PILÁTOVA SEBEVRAŽDA
Je třeba také vědět, že Pilát, který odsoudil k smrti našeho Spasitele,
za Gaiovy vlády, o jehož době jednáme, upadl po zprávě o těch událostech v
takovou nemilost, že byl donucen sám se zabít. Vlastní rukou pomstil sám
sebe. Jak brzy jej stihla Boží spravedlnost! Vyprávějí to Řekové, kteří
popisovali olympiady a události, které se v nich udály.
8. HLAD ZA VLÁDY KLAUDIA
Po Gaiovi, který neseděl na trůnu ani celé 4 roky, nastoupil
Claudius.9
Za tohoto postihl celý svět hlad. O tom mluví ve svých knihách i historici
vzdálení našemu náboženství (Antiquit. XX, 2,6). Tím se splnilo proroctví
proroka Agaba, o němž mluví Skutky apoštolské (11,28), že propukne hlad po
celém světě.
9. Claudius 41-54
9. MUČEDNICKÁ SMRT APOŠTOLA JAKUBA
O hladu za Claudia se zmiňuje Lukáš ve Skutcích. Vypráví, jak bratří v
Antiochii poslali prostřednictvím Pavla a Barnabáše do Judeje dary, kolik
kdo měl. Potom pokračuje (Sk 12,1,2): "V tom čase (totiž za Claudiovy vlády)
Herodes vztáhl ruce, aby trápil některé z křesťanské obce. Janova bratra
Jakuba dal stít mečem". O tomto Jakubovi zaznamenává Klemens v 7. knize
svých Poučení jednu zaznamenání hodnou událost, jak o ní slyšel od svých
předků. Říká totiž: "Když viděl ten, který jej předvedl k soudu, jak pevně
(Jakub) vyznával svou víru, byl tak ohromen, že se sám prohlásil za
křesťana. Oba byli nyní současně odvedeni na popravu. Jakub se trochu
zamyslil a pak řekl: Pokoj s tebou! a políbil jej. Pak byli společně sťati."
Tehdy, jak nás zpravuje Písmo svaté, dal Herodes,10
když viděl, že Židé mají radost z popravení Jakuba, zatknout také Petra a
uvěznit jej. Byl by jej bez průtahů dal odsoudit k smrti, kdyby Petr Božím
řízením, když k němu v noci přistoupil anděl, zázračným způsobem nebyl
zbaven pout a osvobozen pro službu evangelia. Tak to Bůh zařídil s Petrem.
10. Herodes Agrippa I, vnuk Heroda
Vel. Vychován v Římě spolu se synem Tiberiovým. Caligula jej jmenoval králem
(r. 37 po Kr.). Vedl pohanský život. Když však viděl, že tím své soukmenovce
dráždí, aby jim dokázal, že zachovává židovské předpisy, osobně přinášel
dary do chrámů.
10. HERODA AGRIPU IHNED PO PRONÁSLEDOVÁNÍ
APOŠTOLŮ STIHL BOŽÍ TREST
Za jednání vůči apoštolům nečekal král dlouho na trest. Jak vypráví
Skutky apoštolské (12,19n), mstící vykonavatel Boží spravedlnosti si
pospíšil hned po úderu na apoštoly. Herodes se odebral do Caesareje a tam o
svátku oblečen do královského roucha měl od trůnu k lidu řeč. Když lidé
tleskali jeho řeči, jako by to byla řeč samého Boha a ne člověka, podle
zprávy Písma svatého jej srazil anděl Pána a on rozežrán červy zemřel.
Obdivuhodné na tom je, jak Josef v 19. knize svých Starožitností stejně jako
Písmo svaté dosvědčuje pravdivost této obdivuhodné události. "Uplynuly tři
roky" říká, "co byl (Herodes) králem nad celou Judeou. Tu se odebral do
Caesareje, která se dříve jmenovala Stratonova věž. Zde na císařovu poctu
pořádal hry,11
poněvadž věděl, že je to jeden ze svátků slavených za šťastné zachování
císaře. K tomuto svátku se shromáždilo velké množství hodnostářů z
provincie. Druhého dne her odebral se ráno k divadlu v šatu umělecky šitém a
vyšívaném stříbrem. Stříbro osvětlené prvními paprsky slunce obdivuhodně
zářilo, takže třpyt, když na to oko ostře pohlédlo, budil strach a hrůzu. Tu
|